Nejefektivnější typ tanku: Vítězí zlatá střední cesta

14.3.2016 – Ivo Pejčoch
Historie 2. světové války ukázala, že nejefektivnějším typem tanků jsou ty střední. Své charakteristické rysy přitom stroje této kategorie získaly už v meziválečném období
merkava
Merkava IV

 Izraelský stroj Merkava IV patří k nejnovější generaci středních tanků

Když vyjely během první světové války britské tanky na bitevní pole, způsobily německým obráncům naprostý šok. Tehdejší Mk I a konečně i celá plejáda jejich následovníků (Mk IV, Mk V a dalších) ale představovaly ohromné neforemné krabice velké hmotnosti, které se jen s obtížemi a pomalu prodíraly rozbitým terénem. Neměly ani otočnou věž a jejich stěny se doslova ježily hlavněmi kanónů a kulometů. Pro rychlé manévrové operace a především obchvaty a obkličování protivníka se naprosto nehodily.

Naopak malé a poměrně obratné francouzské Renaulty FT nenabízely dostatečnou pancéřovou ochranu a potřebnou palebnou sílu. Již v době nasazení prvních obrněnců ve Francii i Velké Británii pracovali na typech stojících mezi oběma velikostními protiklady a výsledkem se stal tank střední kategorie. Britskou školu reprezentoval Mk. I Whippet, francouzskou Schneider 1917 a oba se dočkaly sériové výroby a nasazení na frontě. Jak Whippet tak Schneider ještě ale viditelně představovaly produkty první světové války, jelikož jejich výzbroj byla rozmístěna v kasematech ve stěnách.

Průchodivost terénem a rychlost byly u těchto strojů sice lepší než u tehdejších těžkých obrněnců, přesto se jednalo o poměrně neohrabaná a pomalá vozidla. Je tedy až s podivem, že několik dávno překonaných Schneiderů vydrželo ve výzbroji španělské armády až do období občanské války.

Hledání ideálu

Rozdělení na lehké, střední a těžké tanky již zůstalo zažité a vydrželo po desítky let, až do vyřazení posledních těžkých strojů z výzbroje v osmdesátých letech. Během dvaceti let mezi světovými válkami však dostal střední tank základní rysy, které si v základní podobě udržel dodnes. Stal se obrněným pásovým vozidlem s plně otočnou věží, nesoucí hlavní výzbroj. Tu dodnes tvoří kanón a kulomety, případně doplňkové zbraně.

V průběhu následujících desetiletí se objevovaly pokusy umístit kanón do přídě trupu nebo boční kasematy, později vznikaly bezvěžové obrněnce a další spíše experimentální konstrukce. Tradiční výše popsaná konfigurace však určovala zásadní směry vývoje po celou dobu. Střední tanky byly v meziválečném období ve většině armád výrazně přečísleny lehkými tanky a tančíky, což způsobila zejména jejich pořizovací cena.

Už první střetnutí druhé světové války však ukázala, že dominantním prvkem výzbroje pozemních sil je stroj střední kategorie, dostatečně pancéřovaný a silně vyzbrojený, aby dokázal ničit nepřátelskou  techniku a vytvářet obrněné klíny, schopné prorážet průlomy v liniích nepřátelské obrany. 

Válečné změny

Během válečných let docházelo k zesilování pancéřování, zvyšování výkonu motorů i ráže hlavních zbraní. Zatímco na počátku války střední tank vážil kolem dvaceti tun a disponoval 37mm kanónem, generace z konce konfliktu měla hmotnost až padesát tun a kanón ráže i 90 milimetrů. Většina typů ještě používala benzinové motory, naftové se montovaly především do modernějších sovětských strojů a dále do některých italských nebo amerických.

Diesel zcela vytlačil benzinový motor v poválečné éře. Přestože otázka, který z tanků druhé světové války byl nejlepší, je z mnoha ohledů nesmyslná, lze říci, že k nejdokonalejším patřil sovětský T-34/85, německý Panther či americký M26 Pershing. V poválečných desetiletích se vývoj středních tanků nejdříve soustředil na zdokonalování posledních konstrukcí ještě z let války, potom však přišla nová generace, reprezentovaná sovětským T-54 nebo americkým M48 Patton.

Střední stroj se stal nejvýznamnějším prvkem obrněné techniky, postupně se pro něj ujalo i označení MBT (Main Battle Tank – Hlavní bojový tank). Na obrněncích se aplikovaly nové technologické poznatky, pancíř se měnil z homogenního na vrstvený, navíc doplněný prvky reaktivní ochrany, neuvěřitelným způsobem se zdokonalovala elektronika, výzbroj i munice.

Nová generace

Současné tanky jsou schopny boje za jakýchkoliv klimatických podmínek, ve dne i v noci, jejich kanóny ráží 120 či 125 milimetrů jsou plně stabilizované a dovolují vedení přesné střelby i za rychlé jízdy v terénu. Nedílnou součástí vybavení se staly střelecké počítače, laserové dálkoměry a další systémy pro vedení boje.

Moderní tank je na rozdíl od svých předchůdců schopen zasáhnout cíl na několikakilometrovou vzdálenost. Dokonalá filtroventilační zařízení nabízejí osádce ochranu před účinky jaderných, chemických i biologických zbraní. Pohonné jednotky prošly rovněž složitým vývojem a dnes je lze v podstatě řadit do dvou kategorií – plynové turbíny a vícepalivové diesely. Systémy přenosu dat a napojení na GPS umožňují veliteli výměnu informací s velením i průzkumnými prostředky v reálném čase.

Negativum u nejmodernější vojenské techniky představuje astronomický nárůst pořizovacích i provozních nákladů, takže vlastní vývoj tanků třídy MBT si v současné době může dovolit fi nancovat jen několik států. Nejvýznamnějšími zástupci této kategorie jsou v současné době americký M1A2 Abrams, německý Leopard 2A7, ruský T-90, izraelský Merkava IV, britský Challenger či francouzský Leclerc.

Přestože řada teoretiků po léta předvídala středním tankům konec jejich kariéry a zobrazovala je jako bezmocné terče bitevních vrtulníků a dalších pokročilých zbraní, praxe ukazuje, že jejich role je a ještě dlouho bude nezastupitelná. Arabsko-izraelské války, první válka v Perském zálivu i porážka armády Saddáma Husajna v roce 2003 dokazují, že bez nasazení strojů MBT lze těžko zničit silně vyzbrojená nepřátelská vojska. I přes pesimistické předpovědi má tento druh zbraně před sebou zřejmě dlouhou budoucnost.  

Štítky: 
Foto, ilustrace: 
Wikipedia /File:Flickr - Israel Defense Forces - Storming Ahead.jpg/
Zdroj: 
Válka REVUE SPECIÁL Svět tanků
reklama
reklama