Výsadkář Jaroslav Klemeš: Bojoval jsem za vlast

8.8.2017 – Jan Čurda
Včera, 7. srpna 2017, zemřel poslední ze stovky parašutistů, kteří za druhé světové války seskočili v protektorátu, aby bojovali proti okupantům. S Jaroslavem Klemešem jsme před nedávnem v časopise Válka REVUE otiskli rozhovor, kdy vzpomínal na speciální výcvik v Anglii či bojové nasazení
Jaroslav Klemeš ve Velké Británii
Jaroslav Klemeš ve Velké Británii

 Jaroslav Klemeš (vpravo) s kamarádem Ludvíkem Čambalou ve Velké Británii, 1941

  • Jaroslav Klemeš vysílá z Prahy
  • Jaroslav Klemeš 1944
  • Generál Klemeš

Po vypuknutí války odešel Jaroslav Klemeš spolu s kamarádem Ludvíkem Čambalou do zahraničí, aby bojovali za svobodu vlasti. Zúčastnil se bojů ve Francii, v Británii se v roce 1941 přihlásil do speciálního výcviku. Po jeho absolvování byl společně s J. Nechanským, A. Vyhňákem a J. Pešánem zařazen do skupiny Platinum-Pewter, která měla za úkol po svém vysazení v protektorátu udržovat rádiové spojení s Londýnem a organizovat příjem dalších osob a výzbroje. Sedmnáctého února 1945 byla jejich skupina vysazena u Nasavrk.

Po válce byl Klemeš povýšen na nadporučíka a stal se tělovýchovným důstojníkem 2. pluku v Litoměřicích. V prosinci 1950 byl propuštěn z armády a zatčen. Po 15 měsících ve vyšetřovací vazbě byl odsouzen ke dvěma letům vězení, degradován a byla mu odejmuta vyznamenání. Po propuštění z vězení musel ještě rok strávit v pracovním táboře, poté pracoval v dělnických povoláních, později jako řidič u ČSAD. V roce 1968 byl rehabilitován a byla mu vrácena hodnost i vyznamenání. V roce 1990 byl povýšen na podplukovníka v záloze, v roce 1992 na plukovníka. V roce 2010 byl povýšen do hodnosti brigádního generála, v roce 2013 na generálmajora a od letošního května je generálporučíkem.

Pane generále, jak vypadal váš život před válkou?

Narodil jsem se v roce 1922 v Čadci na Slovensku, kde otec pracoval na berním úřadě a matka tam byla učitelka. Přemístili je do Skalice, matka učila v Holíči. Rodiče se však rozešli a já zůstal s otcem, se kterým jsem měl blízký vztah. Ve Skalici jsem chodil do pokračovací obchodní školy a pak jsem pracoval jako příručí v obchodě.

V době, kdy začala nacistická okupace českých zemí, vám bylo 17 let...

Mládí nehrálo roli, byl jsem vychováván tak, abych miloval svou vlast a byl ochoten pro ni něco obětovat. Proto jsem se rozhodl odejít do Francie a přidat se k československé armádě, která se tam formovala.

Tajně přes hranice

Kdy jste odešel z protektorátu? Řekl jste o tom otci?

Otci jsem neřekl, že odejdu, protože by mě přemlouval, abych zůstal, napsal jsem mu jen dopis. Už jsme se nikdy neviděli. Za války byl zatčen, pracoval totiž v organizaci, která převáděla ohrožené lidi židovského původu z Moravy na Slovensko. Čtyři z nich Němci zavřeli a pak popravili – otec byl mezi nimi.

O tom jsem se dozvěděl v Anglii, kde jsem se setkal s rodákem, který mi ukázal výstřižek z našich novin, které vycházely v Londýně, kde bylo napsáno, že otec byl popraven za narušování řešení židovské otázky. Tatínka jsem měl moc rád, staral se pěkně o mne i o bratra poté, co od nás matka odešla. Po válce jsme se s ní spolu s bratrem jednou setkali, ale když začala o tátovi mluvit škaredě, rozloučil jsem se s ní a už nikdy ji pak neviděl.

Jak vaše cesta do Francie probíhala?

V lednu 1940 jsme odešli s kamarádem Ludvíkem Čambalou takzvanou balkánskou cestou. V Maďarsku jsme se přihlásili na francouzském konzulátu, dál jsme šli do Jugoslávie, kde nám vystavili společný pas pro několik lidí, a přes Řecko a Turecko až do Sýrie, která tehdy patřila Francii. Mezi libanonským Bejrútem a Marseille fungovala pravidelná doprava, nalodili jsme se na loď Patria, která nás odvezla přes Alexandrii a Alžír do Marseille. Odtud nás Francouzi odvezli do Agde, kde byl tábor formující se československé armády.

Dostal jsem se k velitelské rotě druhého pluku jako spojař, kamarád Čambala, protože byl příliš mladý, bylo mu teprve šestnáct a půl roku, byl zařazen k náhradní rotě, později ho ale převeleli k naší rotě. V době našeho příchodu už byly vytvořeny dva naše pluky a vznikal třetí pluk. Francouzi se na nás nedívali dobře. Mysleli, že válka je kvůli nám Čechoslovákům, a vůbec nechtěli bojovat. Byli jsme nemile překvapeni, jak se vůbec na válku nepřipravovali. Když jsme pak ale měli odcházet na frontu, tak už se na nás dívali jinak – mávali nám a prosili, ať zastavíme ty „boše“.

Jak to vypadalo na frontě?

Fronta byla asi 70 km východně od Paříže na řece Marně, odjeli jsme tam z Agde vlakem. Od něj nás vezly autobusy až do obce, kde byl vojenský lazaret. Tam jsme s Čambalou poprvé viděli a hlavně ucítili, jak vypadá skutečná válka – všude byli zranění ovázaní vojáci a silný zápach. Dál jsme pokračovali k řece a my spojaři jsme měli za úkol převzít jeden úsek a navazovat spojení rot s velitelstvím praporu a pluku. Veškeré spojení se uskutečňovalo pomocí telefonů, museli jsme udržovat dráty, které občas přetrhala palba. Silnice byly ucpané, protože na frontu šlo vojsko, a proti vojákům zase prchalo civilní obyvatelstvo. Na ně nalétávaly německé štuky, stále znovu a znovu. Němci tak chtěli vyvolat chaos, a to se jim velmi dařilo.

Jak pokračovala dál vaše francouzská anabáze?

Museli jsme ustoupit, nákladní auta si pro sebe zabrali Francouzi a my putovali pěšky přes celou Francii. Němci rychle postupovali, byli dobře sehraní, letectvo uvolňovalo cestu pozemním jednotkám. Zastavili jsme se ještě na řece Loiře u města Gien, kde právě německá letadla zaútočila na most. Druhý den přišli Němci, ale přes most, jak jsme očekávali, nezaútočili, o pár kilometrů dál totiž postavili pontonový most a překročili řeku. Takže jsme zase museli ustoupit.

Nakonec jsme se dostali do přístavního města Séte. Lodě měly zakázáno vyplout na moře, protože už bylo uzavřeno příměří, ale pomohl nám generál Fauché, který byl v Československu jako vojenský atašé ve 20. letech. Mohli jsme se beze zbraní nalodit na egyptskou loď a večer jsme vypluli do Gibraltaru. Tam se formoval velký konvoj 33 lodí a pěti torpédoborců, který odplul do Anglie.

Výcvik v Anglii

Co jste cítil, když jste Francii opouštěl?

Z Francie jsme byli strašně zklamaní a byli jsme rádi, že ji opouštíme. Hrozné oblečení z první války, pušky, které se zasekávaly... V Liverpoolu už bylo všechno jinak. Pořádek, organizace, prostě všechno fungovalo. Nastoupili jsme do vlaku s luxusními vagony, ve kterých byly čalouněné sedačky. Až jsme se báli sednout, abychom je neušpinili. Přivezli nás do Cholmondeley, kde byly připraveny stany pro šest až osm lidí. Tam jsme se odvšivili, spálili staré uniformy a dostali battledressy a nové boty. Zkrátka úplně něco jiného než ve Francii.

Čekali jste, že se Němci vylodí na britských ostrovech?

To nikdo nevěděl. Ve Francii měli Němci obrovskou převahu, i leteckou. Nad Británii každý večer přilétaly mohutné svazy bombardérů, slyšeli jsme, jak padají bomby. Naši vojáci tam potom chodili pomáhat odklízet trosky. Angličani naši pomoc, to, že bojujeme i za jejich zemi, oceňovali a dávali nám to jednoznačně najevo. Projevilo se to třeba tak, že jakmile viděli cizího vojáka, vždycky ochotně brali stopaře.

V bitvě o Británii se vyznamenali českoslovenští piloti. Vy jste neuvažoval, že byste se přihlásil k letectvu?

Já i další jsme se hlásili, ale nevzali všechny. Protože jsem byl ve spojovací četě, nechtěli mě pustit. Někteří z nás se tam dostali, ale bylo jich málo.

Potom jste se přihlásil do speciálního výcviku?

Ano. Celé to začal Churchill svým výrokem „Zapalte Evropu!“ Tím bylo myšleno, že do okupovaných zemí mají být shazováni parašutisté, kteří tam měli provádět sabotáže a působit Němcům problémy. Velitelé praporů dostali za úkol vybrat vojáky vhodné pro tyto úkoly. Následně přišel ze zpravodajského oddělení pplk. Strankmüller se škpt. Šustrem a ti chodili k jednotkám a dělali pohovory s vybranými vojáky. 

Říkali nám, že domácí odboj potřebuje pomoc. Že je to nebezpečná práce, že když odmítneme, nic se nestane, ale jestli chceme pomoct... Řekl jsem ano. Odvezli nás do Londýna k plukovníku Moravcovi a pak na výcvikovou stanici STS 46. Na speciální kursy jsme se pak stěhovali na různá jiná místa.

Jak samotný výcvik probíhal?

Byl poměrně dlouhý. Já už měl základní radiotelegrafický výcvik za sebou, tady nás npor. Süsser kromě jiného učil, jaká dělat při vysílání protiopatření, aby nás nechytili. Němci totiž odposlouchávali a sledovali, zda se neobjevila nová vysílací stanice, hned to pak hlásili obsluhám goniometrů; ty potom dokázaly lokalizovat místo, odkud se vysílá. Proto jsem později v protektorátu nesměl „pípat“ z jednoho místa třeba půl roku a musel jsem se často stěhovat.

V Anglii jste byl při výcviku jeden z nejmladších. Jak jste vycházel s ostatními účastníky?

Občas se nějaký konflikt objevil, ne vždy si lidé sedli. A to je při výsadku strašně důležité, aby si ti lidé rozuměli a věřili si. Například Pavel Hodač si nepadl do oka s Jaromírem Nechanským, pořád na něj nadával, a přitom  jsme měli společně seskočit do protektorátu. Jejich vztah by tak napjatý, že když se Hodač v Anglii ženil a nás pozval na svatbu, tak Nechanský na ni nepřišel. Také Pavel Hromek se těžko snášel s ostatními. Tonda Bartoš, velitel budoucího výsadku Clay-Eva ho s sebou nechtěl. Nakonec to Bartoš se Štokmanem a Šikolou udělali tak, že Moravcovi řekli, že Hromek mluví ze spaní, a nejen mluví, ale i odpovídá! Nakonec šel Hromek do akce sám a já se s ním sešel až na Moravě.

Výcvik jste zahájil v říjnu 1941, do akce jste se dostal až za tři a půl roku. Jak jste toto čekání zvládal?

Dva a půl roku trval výcvik, absolvoval jsem jeden kurs za druhým. Potom jsme se přesunuli do Itálie. Bydleli jsme mezi Brindisi a Bari a účastnili jsme se dalších kursů. Hodně jsme trénovali vysílání. Je totiž důležité, aby se oba telegrafi sté – ten, který vysílá, i ten, který přijímá – sehráli, zvykli si na sebe. Tato sehranost se nám později hodila v protektorátu. Abychom Němce zmátli, měnili jsme například během jedné relace několikrát vysílací frekvence. Jeli jsme na určité frekvenci, a pak jsme si dali znamení – třeba „přecházím na Béčko“, on už věděl, jaká je to frekvence, odpověděl „OK“ a už mě tam hledal, a už mě tam chytal. Takhle jsme se Němcům ztráceli a oni nás museli znovu hledat.

Po letech doma

Když jste konečně v únoru 1945 seděl v letadle směřujícím do protektorátu, na co jste myslel?

Já jsem spal. Spali jsme všichni čtyři, leželi jsme na padáku a motory nás ukolébaly. Letěli jsme už potřetí, takže to pro nás nebylo nic nového. Poprvé jsme bloudili nad jižní Moravou, byla mlha, tak jsme se vrátili. Podruhé, když jsme letěli nad Wiener Neustadt, kde byla řada zbrojovek, nás překvapila silná protiletadlová palba, bouchalo to jak u vánočního stromku; dostali jsme zásahy a letci naznali, že se musíme vrátit. Potřetí nás vezla polská osádka. Chtěli jsme, aby nás shodili přesně, a oni na to: na metr vás shodíme. A opravdu, shodili nás naprosto přesně. Když jsme se přiblížili k cíli, začali nás Poláci budit. Nám se ani nechtělo, ale jeden z nich už otevřel poklop a nás udeřil ledový vzduch do tváře. Honem jsme se připravili a koukali se z okýnka, viděli jsme bílé a černé fleky – jak na polích ležel sníh a lesy byly tmavé. 

Dohodli jsme se, že skočíme dva a dva. Já jsem skákal třetí. Skákali jsme se svázanýma nohama, vak s materiálem jsme měli přivázaný k nohám. Některým z nás, i mně, se vak utrhl. Ten provaz byl z Itálie, takový starý a vetchý... Už jsem myslel, že jsem o vak přišel, ale Lojza Vyhňák na mě zezdola křičí – mám ho, mám ho... Materiál se ale stejně poškodil. Vysílačku jsme sice opravili, ale vysílali jsme jen na blind, nevěděli jsme, jestli nás slyší. Proto jsme žádali o nové vysílačky, a oni to v Londýně skutečně slyšeli. A kolega Karel Niemczyk potom zajistil, že nám poslali vysílačky nové.

Po seskoku jste došli na záchytnou adresu...

Měli jsme tři adresy. Na první adrese nás zklamali psi, kteří nepřestávali štěkat. Člověk, který bydlel na udané adrese, nás nechtěl pustit dovnitř, měl strach. Řekli jsme heslo, a on že nikoho nepustí, ať přijdeme za světla. Heslo bylo: Chceme chleba. A odpověď měla být: A s máslem? Ale on neřekl nic. Když jsme viděli, že sousedi otevírají okna, tak jsme raději odešli.

Další adresou bylo Hradiště. Tam už jsme nemohli za tmy dojít, tak jsme se schovali v lese, kde jsme počkali, než se opět setmí. Večer jsme přišli do Hradiště, kde nám otevřela paní Korábková, která o ničem nevěděla. Byla tehdy v nesnadné situaci – jejího muže už hledalo gestapo. Oni mysleli, že na noc se přijde domů vyspat, a tak tam na něj chodili čekat… a po nich jsme přišli my. Paní Korábková nevěděla, co má dělat. Ukazovali jsme jí anglickou čokoládu, pistole… Mohla to být provokace Němců… a ona přemýšlela a koukala nám do očí a pak najednou řekla: „Chlapci, já vám věřím. Ale tady nemůžete být, co kdyby zase přišli gestapáci hledat manžela.“ Tak nás schovala ve stodole na zahradě. Druhý den to oznámila panu Fialkovi, zvěrolékaři, který měl spojení na odboj a na telegrafisty.

Co bylo v protektorátu hlavním úkolem výsadku Platinum?

Abychom mohli přijímat zbraně, měli jsme k dispozici naváděcí maják Eureka, který jsem obsluhoval. Bez eureky se letadlo jen těžko navádělo k cíli. Já si naopak díky ní mohl letadlo „přitáhnout“ přesně nad shozovou plochu, dosah signálu byl 80–90 km podle terénu. Když jsem eureku zapnul, nemohl jsem sice mluvit s osádkou letounu, ale na obrazovce přístroje se mi zobrazil jeho rádiový signál. Ve sluchátkách se ozýval stálý zvuk, který se začal zvyšovat, když se letadlo přiblížilo.

V tu chvíli museli pomocníci rozmístit a rozsvítit světla, aby letoun mohl nalétnout proti větru. Pak shodil válcové kontejnery se zbraněmi, které byly uložené v pumovnicích, bylo jich tam 22–24, když pilot otevřel pumovnici, tak vypadly ven. To byl krásný pohled. Víte, co to dalo práce najít vhodnou plochu, aby to byla rovina, nebylo to blízko silnice… Jeden kontejner vážil kolem 100 kg. Do rána to muselo zmizet, místní nám pomáhali i s vozy taženými koňmi. První shoz jsme takhle provedli na Moravě u Nového Města na Moravě, Radomír Luža a jeho skupina dostali polovinu, druhou jsme dali sovětským partyzánům, kteří tam v okolí žili v zemljankách. To byl první náš shoz. Bylo tam kolem stovky lidí.

Kolik těch shozů celkem bylo?

Udělali jsme čtyři. Já s Nechanským. Pak v Praze už jsme bohužel nezrealizovali ani jeden shoz.

Na pomoc Pražskému povstání

Proč jste z Moravy odešli do Prahy? A jak jste se tam dostali?

To bylo nejhorší, co jsem zažil. Na Moravě byly čtyři radiostanice, v Praze žádná. Jedna se tedy měla přesunout do Prahy. Měl jít kapitán Hromek, ale on byl takový hádavý, proto jsem řekl, neblázněte, vždyť on se tam bude s každým hádat. Tak jsem šel já s Nechanským. V Praze byla Zpravodajská brigáda, skupina mladých lidí, a ti nám měli zajistit dopravu do Prahy. Vlakem to nešlo, protože na nádražích byly přísné kontroly. Přesvědčili proto jednoho německého pracovníka Todtovy organizace, který jezdil po trase Vídeň–Praha, aby pomohl převézt dva lidi do Prahy, že mu to bude po válce přičteno k dobru. On souhlasil.

V Moravské Třebové u vlakového nádraží nás naložil do auta na dřevoplyn a jeli jsme na Prahu. U Německého Brodu byla uzávěra a dva esesáci a pět vojáků Wehrmachtu. Chtěli doklady. My s Nechanským jsme seděli vzadu, pod nohama vysílačku zakrytou hadry. Řidič jim dal papíry, ty ale nestačily... pak vyndal další, taky to nebylo ono, pak už jsme se rozhlíželi, kam budeme utíkat, jestli se pokusíme prostřílet, ale uvědomili jsme si, že proti sedmi nemáme šanci. Nakonec řidič vyndal nějaký doklad, díky kterému nás nechali jet.

Jak vypadalo vaše působení v Praze?

V Praze jsme přijeli k Veleslavu Wahlovi do Bubenče. Ten nám dal své oblečení, ve kterém jsme byli méně nápadní než v našich vlastních vysokých botách a oblečení vhodném pro pobyt na Vysočině. Přišel k němu ještě jeden muž, který nabídl, že mohu vysílat od něj z domu. Vzal mě tramvají k sobě domů, dal mi klíče a nechal mě samotného. Sám jsem ale vysílat nemohl. Máte totiž sluchátka na uších a nemůžete hlídat okolí. Potom mě odvezli do Kobylis a odtud jsem vysílal celou dobu.

 

Jaké zprávy jste vysílal?

Co bylo třeba. V první řadě jsme žádali o zbraně. Navrhli jsme asi čtyři plochy pro shoz zbraní, na jedno z těch míst šli členové Zpravodajské brigády, ale letoun nepřiletěl. Divili jsme se, proč najednou nic neposílají. Až po válce jsem se dozvěděl, že Rusové proti těmto dodávkám zbraní zasáhli, protože nechtěli, aby se na území, které plánovali obsadit, dostaly zbraně ze Západu.

Po válce jste zůstal v armádě?

Dostali jsme nabídku zůstat v armádě nebo na ministerstvu zahraničních věcí, na vyslanectvích dělat telegrafistu, šifranta. Asi šest nás šlo do jednoleté vojenské akademie v Milovicích, bylo to na úrovni vojenské akademie. My jako nadporučíci jsme tam strávili jen rok a šli k jednotkám. Když potom přišel rok 1948, tak byli všichni propouštěni a někteří také zavíráni.

Zatkli i vašeho velitele Nechanského. Když probíhal soud s ním, nebál jste se, že si přijdou i pro vás?

On byl v Praze, já v Milovicích, takže jsme se moc nestýkali. V tomto duchu vypovídal i Nechanský u výslechu. Přesto se mě s ním prokuratura pokusila spojit. Když mě vyslýchali na Domečku, vyšetřovací věznici StB, potkal jsem tam jednoho známého z kursu, který nás měl také vyšetřovat. Ptal se mě, jestli jsem znal Nechanského. A já – jistě že znal. A on ježíšmarjá!. A pak už jsem ho nikdy neviděl. Nechanskému dávali za vinu hlavně to, že za Pražského povstání podepsal tu smlouvu s Němci o jejich odchodu z Prahy. Nechanského nakonec v roce 1950 popravili.

A váš proces?

Když na mne nemohli nic najít v souvislosti s Nechanským, zařadili mě při vyšetřování do skupiny generála Karla Palečka, mého nadřízeného z Anglie. Obvinili mě z toho, že jsem nenahlásil údajnou Palečkovu protistátní činnost, a také z toho, že jsem prý věděl o odchodu Štokmana a Bartoše na Západ, a neoznámil to. Dostal jsem u státního soudu obhájce ex offo, který při procesu řekl: „Můj mandant se přiznává.“ A já volal: „K čemu se přiznávám?! Vždyť já nic neudělal!“ Ale nebylo mi to nic platné. Nakonec dostal Paleček devět let a já dva roky.

Foto, ilustrace: 
Archiv J. Klemeše, VHÚ
Zdroj: 
Válka REVUE červenec–srpen 2015
reklama