Francouzský AMX-13: Nejúspěšnější tank s výkyvnou věží

Netradiční a na první pohled rozpoznatelný tvar, kompaktní rozměry a unikátní práce s hlavní – výkyvné věže se sice možná ukázaly jako slepá cesta vývoje, ale do dějin se zapsat stihly

01.06.2017 - Pavel Nygrýn



Nejúspěšnějším vozidlem s výkyvnou věží se stal lehký tank AMX 13 vyvíjený původně jako vozidlo pro výsadkové využití. Byl velmi lehký a kompaktní, a přitom se po něm požadovala palebná síla srovnatelná s ostatními tanky.


Přechozí část: Výkyvné tankové věže: Revoluce v náměru a odměru


Místo na slunci

AMX 13 tyto požadavky splnil, i když za cenu velmi slabého pancéřování – v bitvě měl spoléhat na malou siluetu a vysokou mobilitu. Výkyvná věž zde našla velmi účelné využití – snížila hmotnost i nároky na počet členů osádky. AMX 13 totiž využívá automatického nabíjecího systému, který tvoří dva revolverové zásobníky v zadní části věže. Každý ovšem pojme jen šest nábojů – pokud je tank v bitvě všechny vystřílí, musí opustit bojiště, protože doplnit nové se dají jen z vnějšku.

V případě bojového nasazení se počítalo s operacemi tanků po dvojicích, přičemž se měly při doplňování střeliva střídavě krýt. Tento tank se přitom skutečně dočkal mnoha bojových střetů. Vznikl v počtu celkem 7 700 kusů, přičemž okolo 3 400 jich Francie prodala do dalších zemí. Bojovaly tak na straně Francouzů v Egyptě i Alžíru, stejně tak třeba na straně Izraele v šestidenní válce – tam se ovšem kvůli slabému pancéřování při nasazení přímo proti tankům soupeře příliš neosvědčily.

Naopak jedno z nejslavnějších nasazení zažily AMX 13 v indicko-pákistánské válce (1965), kde indická jednotka s těmito stroji dokázala zničit přibližně 100 pákistánských strojů (blíže neurčených amerických typů) při ztrátě 10 vlastních. Pomohly k tomu právě malé rozměry AMX 13, které dovolily zamaskovat palebné pozice v jinak celkem přehledném terénu. Původní verze se 75mm dělem se v 60. letech dočkala vylepšení mnohem účinnějším 90mm kanonem, který už využíval i explozivní protitankové střely HEAT.

Exportní verze se pak dodávaly i se 105mm zbraní. Vzhledem k neuvěřitelně dlouhé době výroby a požadavkům zákazníků (přes 25 zemí) se AMX 13 dočkal i mnoha dalších vylepšení, od změny odpružení podvozku po instalaci systémů pro řízení palby. Kity pro vylepšení ostatně nabízí výrobce Nexter (dříve GIAT) dodnes. AMX 13 stále využívá několik jihoamerických zemí a Indonésie.

V roli kuriozity

Výkyvné věže vyvíjela rovněž americká armáda, i zde ale brzy projekty dostaly stopku, protože prototypy nevykazovaly dostatečné výhody. Za zmínku stojí střední tank T69 s 90mm samonabíjecím dělem, který vznikl usazením oscilační věže na podvozek experimentálního modelu T42. Stejně neúspěšně skončila rovněž experimentální série tanků T54, kde výkyvná věž posloužila na variantě E1, případně pro těžký tank T57.

Oscilační věže tedy prozatím skončily jen jako výbava lehkých vozidel a nezdá se, že by se to mělo brzy změnit. Šanci pro jejich návrat tak možná představuje jen budoucnost v podobě plně robotizovaných věží v tancích, kde se celá osádka nachází uvnitř trupu, případně v kompletně bezosádkových vozidlech. V takovém případě se ale dá stěží mluvit o návratu, protože věže bez prostoru pro osádku pochopitelně poskytují konstruktérům zcela jiné možnosti.

Slepá ulička?

Z počátku nadějný a logický koncept sice zkoušelo mnoho vývojářů, nakonec se ale neuplatnil. Výkyvné věže sice netrpí žádnou zásadní chybou, další vývoj ovšem ukázal, že každý detail rozhoduje:

• Skloněné homogenní pancéřování bylo extrémně důležité pro souboje „druhoválečného“ typu s převážně klasickým střelivem. S příchodem nových typů munice vznikla potřeba vyvinout jiné typy ochrany a přednost při ochraně věže dostala kombinace s reaktivním pancířem.

Nevýhodu výkyvné věže představuje obrovská hmota, s níž se musí manipulovat. To značně znesnadňuje použití vertikálního stabilizátoru.

• od další generace tanků se vyžadovala bojeschopnost i při chemickém či jaderném zamoření bojiště. To se u výkyvné věže zajišťuje jen velmi těžko, používaný vnější „límec“ trpí snadnou zranitelností střepinami.

Výkon samonabíjecích kanonů, se kterými se ve výkyvných věžích automaticky počítá, nevypadal natolik uspokojivě, aby mu většina armád dala přednost. Nejde přitom jen o samotnou rychlost palby, ale také o dobu potřebnou k dobíjení zásobníků střeliva. Dalším argumentem pro zachování pozice nabíječe je jeho pomoc při sledování bojiště (tuto roli hodně zdůrazňuje především americká armáda). Samonabíjecí mechanismy rovněž neumožňují skladovat střelivo mimo vnitřek věže jako u moderních tanků, u nichž v případě zásahu munice dojde k její explozi mimo prostor osádky, která tak má větší šanci přežít. V neposlední řadě samonabíjecí systém „revolverového“ typu neumožňuje změny druhu střeliva v průběhu boje.

  • Zdroj textu

    Zbraně číslo 21

  • Zdroj fotografií

    Wikipedia


Další články v sekci