Ve jménu nacismu: Popravy zajatců a civilistů za polského tažení 1939

Po skončení druhé světové války se čas od času objevily hlasy tvrdící, že Wehrmacht žádné zločiny nespáchal a téměř všechna zvěrstva měly na svědomí jednotky SS a jiné bezpečnostní složky. Události polského tažení ale ukazují zcela jiný obrázek

16.11.2016 - Karel Cidlinský



Útok na Polsko neměl být pouze klasickou vojenskou operací. Němci měli v úmyslu vystěhovat nebo zlikvidovat většinu Poláků a všechny Židy. Kromě armády se proto do akce chystaly i speciální likvidační skupiny Einsatzgruppen a polská obdoba sudetoněmeckého Freikorpsu Selbstschutz (domobrana), jejíž členové prošli v Německu záškodnickým výcvikem.

Již v květnu 1939 začaly tyto jednotky sestavovat seznamy představitelů polské vlády, armády a inteligence, jejichž smrt nebo internace v koncentračních táborech měla podlomit morálku Poláků a zároveň odstranit případné vůdce odboje. Celá operace dostala krycí název Tannenberg. V seznamech smrti bylo uvedeno asi 60 000 jmen a likvidace těchto osob začala ihned po zahájení bojů.

Kromě těchto vybraných obětí popravovali Němci a jejich pomocníci na čerstvě dobytých územích učitele, představitele místní samosprávy a jiné významnější osoby. V průběhu této zrůdné operace, porušující všechna válečná pravidla, bylo během necelých dvou měsíců popraveno bez soudu asi 20 000 předních polských občanů. Po válce se ale dostali před tribunál jen někteří ze zodpovědných velitelů.

Nevyřešený zločin

Podle ženevské konvence měli zajatí uniformovaní vojáci přesně definovaná práva, ovšem vůči Polákům je jak Němci, tak i Sověti nedodržovali. O mnoha popravách se veřejnost dozvěděla až po válce z útržkovitých svědectví, nebo při náhodných nálezech hromadných hrobů. Typickým příkladem je masakr tří set polských vojáků u Ciepielówa. Příslušníci 3. praporu německého 15. motorizovaného pluku zde 8. září 1939 tvrdě bojovali s 1. praporem polského 74. pěšího pluku. Němci ztratili 14 mrtvých a několik desítek raněných, zatímco Poláků padlo asi 40 a stovka utrpěla zranění.

V seznamech ztrát přesto figurovaly stovky polských mrtvých. Vyšetřování masakru začalo až pět let po válce na základě anonymního udání. Hlavním viníkem vraždění byl pravděpodobně podplukovník Walter Wessel, velitel německého pluku. Toho rozzuřil silný polský odpor a také německé ztráty, které zahrnovaly i jednoho z velitelů rot kapitána von Lewinskiho. Zajatí Poláci se prvně museli vysvléct a odevzdat své doklady. Absence uniforem by při nálezu ztížila identifikaci mrtvých a také případně Němcům umožnila argumentovat, že se jednalo o partyzány.

Asi 250 polských vojáků pak bylo postříleno kulomety. Dalších 50 mužů Němci zabili následující den. Mrtví byli zakopáni v příkopech podél cesty. Walter Wessel zemřel v červenci 1943 v Itálii při nehodě a výslechy přeživších členů 29. motorizované divize, pod kterou 15. motorizovaný pluk v září 1939 spadal, nepřinesly žádné výsledky. Vyšetřování bylo proto v roce 1971 bez výsledku zastaveno.

Vina obou stran

Příslušníci Wehrmachtu a Waffen SS měli podle některých zdrojů na svědomí víc jak polovinu všech zavražděných Poláků. V průběhu tažení bylo popraveno kolem 16 000 civilistů, takže na vrub Wehrmachtu jich jde víc jak 8 000. Kromě toho zabili němečtí vojáci asi 3 000 zajatých nepřátel. Kromě výše zmíněného masakru u Ciepielówa je známé také povraždění obránců gdaňské pošty, byť zde se Němci alespoň pokusili vzbudit zdání jakési zákonnosti, když Poláky postavili před soud, který je označil za partyzány a odsoudil k smrti.

Další masové vraždění stovek zajatců proběhlo například v Zamrówě nebo Śladówě. Zvěrstev se však dopouštěly obě strany konfliktu. Jedním z příkladů je takzvaná bydhošťská krvavá neděle. Jde o souhrn událostí, které proběhly 3. a 4. září 1939. Na polské jednotky stahující se z tohoto města v severozápadní části země zahájili palbu příslušníci nepravidelných německých jednotek, kteří chtěli podpořit ofenzivu Wehrmachtu. Poláci se zastavili a v průběhu následujících 24 hodin povraždili podle různých zdrojů asi 700–1 200 Němců.

Říšské ministerstvo propagandy se chytilo nabízené příležitosti a domácím i zahraničním novinářům podalo důkaz o polských zvěrstvech. Celkově vyčíslil úřad Josepha Goebbelse počet zavražděných Němců v Polsku na 58 000, byť reálné je „jen“ asi desetkrát menší číslo. Co nacisté naopak světu neukázali, byla odveta, při níž pouze v Bydhošti a okolí přišly o život tisíce lidí. Mimo zájem zůstalo i nasazení plynu při jednom bombardování Varšavy, byť se jednalo o ojedinělý čin, který si pravděpodobně ani nevyžádal oběti na životech.

Vysídlování i znásilňování

Již v září a říjnu 1939 desetitisíce rodin jen s tím, co mohly unést nebo naložit na povoz, opustily své domovy, které byly poté přidělovány německým osídlencům. V prázdných domech zůstal nábytek, zemědělské stroje a někdy i domácí zvířata. Jednou z mnoha takto postižených lokalit se stalo městečko Sieradz, ležící ve středním Polsku na řece Wartě.

Ihned po obsazení německou armádou začalo hromadné vysídlování obyvatel, název města byl poněmčen na Schieratz a všechno, co připomínalo dřívější příslušnost k Polsku, okupanti zlikvidovali. Ruku v ruce s dalšími zločiny šlo i znásilňování, kterého se dopouštěli především příslušníci Selbschutzu. Oběťmi se stávaly polské a židovské ženy, a to většinou těsně předtím, než byly zastřeleny. Ne všichni němečtí důstojníci přešli řádění v Polsku mlčením.

Například generál Johannes Blaskowitz, který velel 8. armádě v průběhu invaze a následně stál v čele okupačních sil, poslal v průběhu podzimu 1939 vrchnímu velitelství několik memorand odsuzujících řádění jednotek SS. Ani u něj se však nejednalo o projev mimořádného soucitu. Jeho hlavním motivem byla snaha udržet armádu apolitickou a mimo vliv nacismu. Události v Polsku však jasně ukázaly, že na něco takového již je pozdě. 

  • Zdroj textu

    Bitvy/Polsko

  • Zdroj fotografií

    Wikipedia


Další články v sekci