Úřadovny gestapa v protektorátu (1): Obávanou „Pečkárnou“ prošel i Alois Eliáš

11.1.2017 – Vladimír Černý
Nejvýznamnější a nejobávanější instituce nacistického bezpečnostního aparátu v protektorátu představovaly řídící úřadovny gestapa v Praze a Brně. Jejich sídla se stala symboly nenáviděného okupačního režimu
Obávaná Pečkárna
Obávaná Pečkárna

Monumentální čtyřpatrový palác nechal v letech 1923–1929 postavit známý pražský bankéř Julius Petschek.

  • Pamětní deska
  • Pankrácká sekyrárna

Příslušníci německé tajné státní policie dorazili 15. března 1939 do českých zemí hned za jednotkami Wehrmachtu a SS. V Praze se jako první objevili členové takzvané Operační skupiny Drážďany v čele s SS-Standartenführerem Ottou Emilem Raschem. Skupina se nejprve usadila v Panské ulici v hotelu Palace. Ten se stal prvním provizorním sídlem pražského gestapa. Část operační skupiny také obsadila budovu pražského policejního ředitelství. Nacisté však hledali příhodnější prostory, které by sloužily jako bezpečnostní centrála – volba nakonec v květnu 1939 padla na Petschkův palác stojící v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů).

Obávaná Pečkárna

Monumentální čtyřpatrový palác nechal v letech 1923–1929 postavit známý pražský bankéř Julius Petschek. Měl sloužit pro potřeby jeho banky a o pár let později k němu Petschkovi ještě připojili nárožní dům ve Washingtonově ulici. Jelikož však měla bankéřova rodina židovský původ, ještě před příchodem nacistů prodala majetek státu a emigrovala do Británie. Palác zaujal gestapo jednak vzhledem ke své velikosti a pak také díky výhodnému umístění v centru Prahy. Nacistům přišlo vhod i moderní vybavení v podobě tiskárny, laboratoře, dílen, telefonní ústředny a garáží.

Budova prošla po zabrání rekonstrukcí a posléze se stala sídlem pražské řídící úřadovny gestapa, instituce nadřazené všem gestapáckým služebnám na území protektorátních Čech. Obyvatelé Prahy říkali obávané budově „Pečkárna“. V jejím suterénu nechali nacisté vybudovat 11 malých cel, každou pro jednoho člověka, kde by mohli izolovat významné vězně od okolního světa a také krýt případné konfidenty. Po svém zatčení 27. září 1941 zde skončil i protektorátní ministerský předseda generál Alois Eliáš.

Vedle cel se nacházely prostory takzvaného domácího vězení, které vězněný komunistický novinář Julius Fučík pojmenoval „Biograf“. Zatčení zde museli někdy i dlouhé hodiny čekat na předvolání k vyšetřovateli, který zpracovával jejich případ. Každý vězeň musel během tohoto čekání sedět vzpřímeně s dlaněmi položenými na kolenou a hledět do bílé zdi před sebou. Běda tomu, kdo by se přitom pokusil třeba jen promluvit na svého souseda. Dozorci takového nebožáka zbili a za trest jej potom obvykle nechali stát na místě tři dny a bez jídla.

Výslechy a popravy

Během okupace pracovalo v Pečkárně přes 1 000 úředníků a zaměstnanců gestapa. Budovou také tehdy nedobrovolně po svém zatčení prošlo přes 30 000 Čechů. V jednotlivých patrech se nacházely kanceláře vyšetřovatelů, do kterých dozorci z řad příslušníků SS přiváděli zatčené odbojáře k výslechům. Ty doprovázelo fyzické násilí v různé podobě. K nejhorším gestapákům patřil Oskar Fleischer, který vězně bil pěstmi, obuškem či důtkami, vytrhával jim vlasy, vrážel jehly pod nehty, drtil prsty a podobně.

Vyslýchané odbojáře se také snažil zlomit tím, že před jejich očima mučil rodinné příslušníky. Jednomu mladíkovi pak ukázal uříznutou hlavu jeho matky naloženou ve formaldehydu, aby jej donutil k výpovědi. Takové výslechy samozřejmě vydržel jen málokdo. Pražské gestapo vyšetřovalo během války obrovské množství lidí, pro které muselo najít odpovídající prostory. Po určitou dobu využívalo věznici v budově okresního soudu na Karlově náměstí a od června 1940 si zřídilo policejní věznici v komplexu terezínské Malé pevnosti.


Příště: Krví zkropené Kounicovy koleje (vychází 19. ledna)


Přímo v Praze však využili nejobávanější věznici na Pankráci, kde se od dubna 1943 do dubna 1945 popravovalo stětím hlavy gilotinou. Podle dochovaných seznamů zde nacisté za dva roky popravili celkem 1 079 českých vlastenců, z toho 155 žen. Exekuce prováděl kat Alois Weiss a dopadání nože gilotiny představovalo značně traumatizující zážitek pro všechny vězně umístěné v celách smrti, protože rány se rozléhaly po celé chodbě. Třiadvacetiletá Růžena Kodadová k tomu ve svém motáku propašovaném z věznice poznamenala: „Je to vůbec nemyslitelné, že něco takového se může ve 20. století stát.“ Sama byla popravena 9. září 1943.

Foto, ilustrace: 
archiv autora
Zdroj: 
Válka REVUE SPECIÁL Protektorát Čechy a Morava
reklama