Továrenská anabáze (1): Evakuace sovětských průmyslových závodů

18.6.2017 – Karel Cidlinský
Již od prvního dne bojů na východní frontě a rychlého postupu německých armád se snažili Sověti evakuovat vše, co by mohlo posloužit nepříteli. Na východ tak směřovaly celé výrobní závody a strojní parky kolchozů
Montování tanků T-34
Montování tanků T-34

Montování tanků T-34 ve Sverdlovsku

Vroce 1941 se „vyklízelo“ celé území západní a centrální evropské části SSSR, v roce 1942 i jižní oblasti. Všude se s vypětím všech sil snažili dělníci a železničáři zachránit, co se dá, dříve než do jejich továren dorazí německé tanky. Jen do listopadu 1941 bylo díky ohromnému nasazení sovětských občanů odvezeno více než tisíc velkých továren s kvalifi kovanými pracovníky a jejich rodinami.

Jak naložit továrnu na vlak

Již 24. června byl rozhodnutím sovětské vlády a Ústředního výboru strany zřízen Lidový komisariát pro evakuaci, jehož zástupci s mimořádnými pravomocemi řídili evakuační práce v ohrožených průmyslových centrech a na významných železničních uzlech. Po zmatcích prvních týdnů války se podařilo stabilizovat situaci natolik, že vlaky jedoucí na východ měly vlastní grafikony přepravy, umožňující plánování celé cesty, doplňování paliva a někdy i výdej teplé stravy.

V místech, kde zatím nehrozilo přímé ohrožení, byla v každé organizaci určené k evakuaci ustanovena evakuační rada, vedená většinou ředitelem závodu nebo hlavním inženýrem a kontrolovaná politruky závodní stranické organizace. Strojový park a technologické celky byly rozděleny do několika okruhů podle důležitosti a náročnosti demontáže tak, aby finální výroba běžela až do poslední chvíle před nakládkou. Pomocné provozy a nadbytečné zásoby surovin a polotovarů byly shromážděny a odeslány v předstihu tak, aby později nezatěžovaly přepravní kapacity.


Jakmile přišel rozkaz k vyklizení továrny, mělo všechno probíhat podle vypracovaného časového plánu, podobného operačním armádním rozkazům. Přesto docházelo k nečekaným situacím vyžadujícím okamžité improvizace. Pro nakládku těžkých strojů téměř vždy chyběly mobilní jeřáby, které tak nahrazovaly navijáky na svařovaných stojanech nebo dokonce pásové traktory, táhnoucí soustruhy na vagony po improvizovaných ližinách.

Naložit soustruhy a frézky bylo snadné, mnohem horší úkol představovalo rozebrání kovacích stolic nebo válcovacích tratí, jejichž komponenty vážily desítky tun. Rozměrné stojany museli montéři často rozřezat na části tak, aby se později daly zase svařit bez ohrožení jejich funkce. V loděnicích a závodech pro výrobu tanků byly v provozu obráběcí stroje obrovských rozměrů, jako například lis v Charkovském tankovém závodě vážící přes 2 000 t, nebo karusel o průměru 12,5 m, sloužící původně k obrábění oběžných ložisek dělových věží pro bitevní lodi.

I tyto giganty se podařilo zachránit nebo z nich alespoň odmontovat klíčové součásti. Vzhledem k tomu, že užitečný náklad jednoho vlaku byl okolo tisíce tun, je z uvedených parametrů jasné, jak moc byly železnice vytížené. Spolu s vybavením a stroji museli odjet i technici a kvalifikovaní dělníci, kteří byli pro obnovení výroby nepostradatelní. S nimi často odjížděly na východ i jejich rodiny a žáci závodních učilišť, kteří se na novém místě většinou místo výuky zapojili do výrobního procesu. Poté, co došlo k naložení všeho, co se dalo odvézt, měly být výrobní haly a zbytky technologických zařízení zničeny, ale jen málokdy k tomu došlo hlavně kvůli nedostatku času nebo výbušnin.


Dokončení 25. června 

Foto, ilustrace: 
Autor: RIA Novosti archive, image #1274 / RIA Novosti / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org
Zdroj: 
Válka REVUE SPECIÁL Operace Barbarossa
reklama