Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři (1)

V letech druhé světové války zaznamenala ohromný vývoj také munice pro tankové kanóny. Zatímco na počátku konfliktu se užívaly pouze tříštivé střely, od jeho poloviny už tankisté disponovali širokou paletou různých druhů nábojů

07.09.2016 - Karel Cidlinský



Až do konce první světové války se do tanků montovala polní děla používající pouze tříštivou munici vhodnou proti živé síle a běžným stavbám. Původně se o nasazení obrněnců k ničení nepřátelských obrněných vozidel neuvažovalo a tuto funkci měla zajišťovat tažená protitanková děla zakopaná na linii obrany, odkud mohla snadno postřelovat pomalu jedoucí obrněnce v nekrytém terénu.

Jakmile ale začaly být tanky skutečně ofenzivní zbraní, nemohly spoléhat na podporu dělostřelectva a musely se samy vypořádat i s nepřátelskými obrněnci nebo zodolněnými objekty, na něž už tříštivé střely nestačily. Proto se v průběhu druhé světové války do obrněnců instalovaly stále výkonnější kanóny. Pro určení výkonnosti děla však nestačí znát jen ráži, ale i délku hlavně, jež se neudává v metrech, ale v násobcích dané ráže. (Britové nepoužívali ke značení kanónů ráži, ale hmotnost náboje v librách, což sice lépe vystihovalo výkon, ale komplikovalo porovnávání tankové výzbroje.)

Například do Pz III se montovala mimo jiné děla KwK 38 L/42 a KwK 39 L/60 se sice stejnou ráží, ale nesrovnatelnými výkony. Protitankové dělo musí mít dlouhou hlaveň, aby střela dosáhla vysoké úsťové rychlosti nutné k proražení pancíře. To si ovšem žádá větší robustnost kanónu, aby jeho konstrukce vydržela zvýšené namáhání při výstřelu. Dělo pak má i větší zákluz a zároveň se musí vejít do tankové věže. Skloubit tyto protichůdné požadavky se mnohdy dařilo jen s obtížemi, a tak se pro boj s obrněnci často používala samohybná děla nebo stíhače tanků, kde složitý prvek otočné věže chyběl.

Tříštivá a protipancéřová munice

S modernizací obrněnců a jejich hlavních zbraní postupoval i vývoj nábojů. V polovině druhé světové války už měly všechny tanky k dispozici kromě tříštivých také protipancéřové střely a objevily se i kumulativní a podkaliberní náboje, jež se ve vylepšených verzích používají dodnes.

Tříštivá střela (HE – high explosive), schopná ničit živou sílu, vozidla a lehké objekty, vybuchuje při dopadu. Je opatřena kontaktním zapalovačem a náboj má relativně tenké stěny, aby byl výbušný efekt nálože co největší. Zvláštní druh tříštivé střely s drtivým účinkem proti nekryté pěchotě představuje tzv. šrapnel, jenž je naplněn drobnými ocelovými kuličkami.

Protipancéřová střela (AP – armor piercing) probíjí pancíř pouze svou kinetickou energií. Skládá se z mohutné špice, vyrobené ze speciální legované oceli, a nálože výbušniny, jež musí odolat velkým změnám sil, které na ni působí při nárazu na povrch pancíře. Nálož má rozněcovač, jenž ji odpálí s takovým zpožděním, aby vybuchla až po proniknutí střely do interiéru vozidla. Zásah touto střelou dokázal odtrhnout věž lehkého tanku, ale pokud střela dopadla na zkosený nebo zaoblený pancíř, jaký měly např. obrněnce T-34, existovalo nebezpečí odrazu nebo neškodného sklouznutí.

Pokračování: Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři (2)

Zhotovení této střely vyžadovalo speciální přísady do oceli jako wolfram nebo nikl, které Němci museli dovážet ze zámoří. Spojenci měli své zdroje v Africe a Americe, ale Německo muselo tyto suroviny dovážet rychlými obchodními loděmi, tzv. lamači blokád z Dálného východu. Protipancéřová střela s čepičkou (APC – armor piercing capped) působí stejně jako AP střela, ale na jejím vrchu je namontována špice z měkkého kovu, jejíž deformace při dopadu na šikmý pancíř snižuje riziko odražení.

  • Zdroj textu

    Válka REVUE SPECIÁL Svět tanků

  • Zdroj fotografií

    Bundesarchiv


Další články v sekci