Švédský Stridsvagn 103: O zrodu jediného bezvěžového tanku rozhodla statistika

Začátkem 60. let unikly z testovacího polygonu zbrojovky Bofors fotografie prototypů nového tanku. A odborníci na obrněnou techniku se nestačili divit – švédský stroj nenesl věž! Světlo světa spatřila unikátní konstrukce, která dodnes nemá obdoby

27.02.2017 - Miroslav Mašek



Švédsko se nezapojilo do válečného konfliktu už od roku 1814, neboť poslední dvě stovky let uplatňuje politiku nezúčastněnosti a neutrality. Aby si toto postavení udrželo, vzniklo zde hned několik firem zásobujících královskou armádu pozoruhodnými zbraňovými systémy. Asi nejvíce do povědomí pronikla společnost SAAB, jež se proslavila stíhačkami Tunnan, Draken, Viggen a Gripen, ale i raketovými komplety nebo torpédy. Světové proslulosti dosáhly též protiletadlové a protitankové kanóny Bofors. Mnohem menší popularitě se paradoxně těší další neotřelá konstrukce téhož výrobce – jediný bezvěžový hlavní bojový tank v dějinách.

Trojice variant

Podnět k vývoji tanku vzešel ze situace, v níž se královské obrněné síly nacházely po druhé světové válce. Jejich výzbroj tvořily hlavně lehké obrněnce a Švédové naléhavou potřebu výkonnější techniky dočasně vyřešili nákupem 300 britských tanků Centurion. Již v polovině 50. let však armáda vznesla požadavek na nový stroj domácí provenience, který by lépe odpovídal švédské vojenské doktríně. Ta se tradičně zaměřovala na defenzivu a důstojníci požadovali výkonný a těžce vyzbrojený stroj, který by zároveň vykazoval výjimečnou ovladatelnost a obratnost.

Od počátku se předpokládala stavba tří stovek obrněnců, a to výhradně ze švédských surovin a v místních zbrojovkách. Zadání se chopilo konsorcium Landsverk, Volvo a Bofors, které oživilo starší studie těžkého tanku KRV vyzbrojeného 155mm kanónem. Armáda však návrh zamítla, neboť se v porovnání s dalšími alternativami jevil jako příliš nákladný.

Švédové se totiž porozhlédli i v zahraničí a uvažovali o výrobě některého typu vyvinutého západoevropskými či americkými zbrojovkami. Varianta A (Angloamerican – angloamerická) počítala s tankem o hmotnosti 50 t, jenž by disponoval silným pancéřováním, avšak spíše podprůměrnou pohyblivostí. Varianta T (Tysk-fransk – německo-francouzská) předpokládala pořízení třicetitunového obrněnce, který by nižší úroveň ochrany kompenzoval rychlostí a manévrovacími schopnostmi.

Zrozen z analýz

Se zcela novou domácí variantou, známou jako S (Swedish – švédská), přišel v roce 1956 příslušník královské armády Sven Berge. Před usednutím k rýsovacímu prknu prostudoval stohy studií o ztrátách bojové techniky z druhé světové i korejské války. Zjistil, že s rostoucí výškou siluety tanku se zvyšuje i riziko zasažení. Navíc ze statistik vyplývalo, že více než polovinu ztrát způsobilo probití věže. Berge došel k jednoduchému závěru: Aby měl nový tank šanci na přežití, věž prostě mít nesmí. Uvědomil si také, že takový stroj bude mít i další výhodu v podobě nižší hmotnosti.

Navrhl proto nekonvenční vozidlo s bezvěžovou konstrukcí, která počítala s nepohyblivým – tzv. kasematovým – uložením kanónu přímo v korbě. Zaměřování v odměru (horizontální rovině) měla osádka provádět otáčením celého vozidla, v náměru (vertikální rovině) změnou nastavení hydropneumatického odpružení podvozku. O vítězi soutěže měl rozhodnout parlament a v roce 1958 proti sobě ve výběrovém řízení stanula trojice typů.

Variantu A zastupoval americký M60 Patton, variantu T německý Leopard I. Domácí barvy hájil Bergeův návrh. Ačkoliv se jeho projekt jevil jako nejnákladnější, obranný výbor se nakonec rozhodl právě pro něj. Ve prospěch bezvěžového stroje totiž hovořila jak symbolická hodnota domácího tanku pro neutrální zemi, tak pozitivní dopad výroby na švédský průmysl.

Konečné rozhodnutí v parlamentu padlo 4. února 1958. Brzo následovala i objednávka dvou prototypů, které Bofors – pověřený realizací zakázky – dokončil v roce 1961. Armáda si byla kvalitou konstrukce tak jistá, že již v roce 1960 v předstihu objednala dalších deset předsériových kusů. Kompletní vývoj obrněnce vyšel vládu na 45 milionů švédských korun.

Pevně lafetovaný kanón

Po zahájení sériové produkce dostal tank oficiální označení Stridsvagn 103, kdy slovo „Stridsvagn“ znamená „bojové vozidlo“ a číslo odkazovalo na třetí typ obrněnce s kanónem ráže 100 mm přijatý do výzbroje. Na svou dobu se stotrojka, známá též jako S-tank, vyznačovala mnoha novátorskými řešeními. Protože vzhledem k absenci věže musela osádka při míření otáčet celým tankem, dostal stroj do vínku plně automatickou převodovku.

Rychlost otočení o devadesát stupňů za 2–3 vteřiny si nezadala s rychlostí otáčení věže tehdejších konkurentů. Společně s již zmíněným systémem pérování měla zajistit dostatečně přesné a rychlé zaměření cíle. Servomotory ovládající odpružení umožňovaly střelci podélně naklánět kanón v rozsahu od –10 do +12 stupňů. Za hlavní zbraň zvolil Berge 105mm kanón Bofors L74 s drážkovaným vývrtem hlavně, jenž vznikl modifikací britského typu L7.

Jako první tank na světě stroj disponoval systémem automatického nabíjení, který mu umožňoval vypálit až patnáct ran za minutu. Osádky měly k dispozici náboje kategorie APDS a APFSDS (podkaliberní průbojné), HE (vysoce explozivní) i zadýmovací. Zásoba munice činila 50 ks a nejčastěji zahrnovala 25 podkaliberních a 25 tříštivotrhavých nábojů.


Pokračování: Švédský Stridsvagn 103: Bezvěžový tank, který uměl i plavat


Prázdné nábojnice systém automaticky vyhazoval ven z trupu otvorem v zadní části. Doplňkovou výzbroj tvořila dvojice 7,62mm kulometů KSP 58 lafetovaných v levé části čela korby a spřažených s kanónem, další zbraň téhož typu se nacházela u velitelské věžičky. Vezená zásoba kulometné munice činila 2 750 nábojů, ve výbavě nechyběly ani dvě čtyřnásobné výmetnice dýmových granátů.

  • Zdroj textu

    Zbraně číslo 18

  • Zdroj fotografií

    Wikipedia


Další články v sekci