Stíhačka La-5: Hvězdice nad východní frontou

Srovnávání pouhých technických parametrů různých zbraní může být někdy zavádějící, neboť přinejmenším stejnou roli hrají faktory strategické, taktické a personální. Typickým příkladem může být boj o vzdušnou nadvládu na východní frontě. Při útoku na Sovětský svaz sice mohlo Německo nasadit mnoho vynikajících typů techniky, ovšem i Rudá armáda disponovala řadou kvalitních zbraní, z nichž některé patřily k tehdejší světové špičce.

Hlavní příčinu strašných ztrát, jež tehdy sovětské ozbrojené síly utrpěly, tak netvořilo zaostávání v technice, nýbrž fakt, že vůbec nebyly připraveny vést obrannou válku a disponovaly ne zrovna ideálně vycvičeným personálem. To potvrdil další průběh války, v níž se SSSR (i přes otřesné ztráty) dokázal chopit strategické iniciativy. Letadla s rudými hvězdami se časem těm německým přinejmenším vyrovnala a podobně se i sovětští piloti stali rovnocennými soupeři svých protějšků od Luftwaffe.

Německé letouny Fw 190, které se zpočátku těšily pohodlné převaze nad rychle stárnoucími letadly LaGG-3, pak musely vzdorovat stále se zlepšujícím stíhačům La-5 a La-7. Těm náleží i neopomenutelné zásluhy za skutečnost, že sovětské síly v důležitých bitvách vybojovaly a udržely vzdušnou nadvládu, jež poté zásadně přispěla k vítězství Rudé armády.

„Lakovaná zaručená rakev“

Konec 30. let byl jednoznačně dobou nástupu celokovových letounů, a proto bylo asi poněkud překvapivé, když 30. března 1940 vzlétl prototyp letadla LaGG-1, které nosilo označení podle iniciál konstruktérů Lavočkina, Gorbunova a Gudkova. Stroj měl konstrukci zejména ze dřeva a překližky, za minimálního využití kovu. Aerodynamicky byl povedený, avšak svými výkony zaostával, a tudíž obdržel silnější motor M-105PF (o výkonu přes 920 kW), který jej dostal na zdánlivou špičku mezi letouny této kategorie.

Jeho slušnou výzbroj tvořil 20mm kanón ŠVAK a dva kulomety Berezin BS ráže 12,7 mm. Piloti si stíhač značený LaGG-3 nejprve docela oblíbili a mělo se za to, že se vyrovná strojům Bf 109E, ale německý útok v červnu 1941 přinesl velmi tvrdé probuzení. Ukázalo se totiž, že LaGG-3 za Bf 109E o něco zaostává a navíc jej jednoznačně překonával nový vylepšený Bf 109F.

La-5FN 

• Rozpětí křídel: 9,8 m
• Celková délka: 8,67 m
• Celková výška: 2,54 m
• Prázdná hmotnost: 2 605 kg
• Vzletová hmotnost: 3 360 kg
• Typ motoru: AŠ-82FN (1 231 kW)
• Max. Rychlost: 647 km/h
• Bojový dolet: 765 km
• Bojový dostup: 11 000 m
• Výzbroj: 2× 20mm kanón ŠVAK

Jednotky vyzbrojené stroji LaGG-3 měly v bojích proti německým stíhačům těžké ztráty a za vše asi hovoří fakt, že sovětští letci letounu v souladu s jeho označením dali nelichotivou přezdívku „Lakirovannyj Garantirovannyj Grob“, tedy „lakovaná zaručená rakev“. Jeho produkce sice pokračovala (a dala celkově přes 6 500 kusů), ale od podzimu 1941 pracoval Semjon Alexejevič Lavočkin na rekonstrukci stíhačky, jež musela dostat nový motor s vyšším výkonem, než jaký měl řadový M-105.

Proto byl vybrán hvězdicový M-82, později přeznačený na AŠ-82, o výkonu přes 1 100 kW. Byl však i větší a těžší, což si logicky vyžádalo přestavbu celého stroje, takže vznikl fakticky nový letoun, původně zvaný LaGG-5, záhy však přejmenovaný na La-5 (konstruktéři Gorbunov a Gudkov už pracovali samostatně). Jeho prototyp vzlétl v březnu 1942, v květnu téhož roku se rozběhla sériová produkce a první letouny dorazily na frontu v srpnu. Bylo to vlastně právě včas, aby se střetly s prvními stíhačkami Fw 190A, které na sovětském nebi zpočátku neměly konkurenci. 

Lavočkin úspěšně modernizuje

Stíhače La-5 brzy prokázaly, že se svými výkony mohou směle měřit s dosavadními variantami Bf 109; v té době však již Luftwaffe nasazovala nejen Fw 190A, ale také Bf 109G. Konstruktér Semjon Lavočkin tedy nemohl ustat v práci a musel dále pracovat na modernizaci svého letounu, který i přes výrazně zlepšené výkony vykazoval řadu slabin, především co do ovladatelnosti.

Piloti si ale stěžovali také na nedostatečný výhled z kabiny. Objevila se tedy nová úprava La-5F (forsirovannyj) s výkonnějším motorem AŠ-82F a pozměněným trupem za kabinou, čímž letoun získal svůj charakteristický tvar. Výzbroj tvořily dva 20mm kanóny ŠVAK. Třetí a nejslavnější verze se objevila v březnu 1943 pod názvem La-5FN. Dostala agregát AŠ-82FN, jenž poskytoval výkon přes 1 200 kW; došlo i k dalším konstrukčním změnám, jež zlepšily mj. ovladatelnost.

Stíhačky La-5FN pak výrazně zasáhly do bitvy u Kurska, kde si připsaly významný podíl na vítězství sovětských ozbrojených sil, protože dovedly úspěšně vzdorovat i letounům Fw 190A. To však nezpůsobil jen technický pokrok, nýbrž i zlepšující se úroveň sovětských letců, kteří rychle získávali zkušenosti. Doby, kdy letadla s trámovými kříži na obloze neomezeně kralovala, byly nenávratně pryč. Sovětská esa sbírala úspěchy a poměr sestřelů se vyrovnával.

V roce 1944 se navíc začala vyrábět další modifikace Lavočkinova letounu, původně nazývaná „La-5FN moděľ 1944“, ale posléze přejmenovaná na La-7. Tyto letouny nesly buď opět dva 20mm kanóny ŠVAK, nebo tři silnější 20mm zbraně Berezin B-20. Pozměnila se i konstrukce, v níž byl obsažen daleko vyšší podíl kovů. La-7 dostal mj. také novou vrtuli a nový zaměřovač pro kanóny.

Výkony se tedy opět o něco zvýšily a výsledkem byl letoun, jenž dnes bývá označován dokonce za nejlepší sovětskou stíhačku druhé světové války. La-7 zasáhly do boje už v září 1944 a ve výzbroji se udržely až do začátku 50. let. Celkově z výrobních linek sjelo bezmála 10 000 stíhaček La-5 a později ještě přibližně 5 700 exemplářů La-7.