Podmořská ocelová dvojčata (1): Rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4

Rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4 spojuje zejména příslušnost jejich velitelů k českým zemím. Válečný osud však měly zcela odlišný. První z nich se ke dnu poroučela už v roce 1915
Ponorky U-3 a U-4
Ponorky U-3 a U-4

První rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4

České země mají k moři daleko jen zdánlivě. Světové dějiny znají mnoho udatných českých námořníků. Nejvíc mužů z české kotliny však na mořích bojovalo na sklonku éry rakousko-uherské monarchie. Dá se přitom říci, že i přes svou nepočetnost zasáhli do námořní historie poměrně razantním způsobem – například v osádkách ponorek. Když technický pokrok přelomu 19. a 20. století umožnil sériovou výrobu skutečně použitelných podmořských člunů a řada zemí se vývoji nové zbraně začala vážně věnovat, tradičně konzervativní Rakousko-Uhersko mezi ně rozhodně nepatřilo. 

Pobyt v ponorce za trest

Admiralita po dlouhých debatách objednala jen šest ponorek – po dvou od různých zahraničních výrobců – a žádné další zatím nechtěla. Ponorky U-3 a U-4 vyrobila filiálka Kruppova koncernu Germaniawerft v Kielu, která se však koncem první dekády 20. století v nové produkci teprve zaučovala a podle toho to také dopadlo. Konstrukce byla sice moderní, dvouplášťová, ale tím výčet kladů končí.

Do periskopů teklo, nautické vlastnosti nestály za moc a asi největší slabinu představovaly kvapně vyvinuté petrolejové motory německé firmy Körting. Kromě toho, že se v nich každ ou chvíli něco polámalo, ve dne nevídaně kouřily, v noci chrlily snopy jisker, neměly schopnost zpětného chodu, a dokonce ani regulace otáček, takže rychlost plavby se musela řídit stavitelnými lodními šrouby.

Navíc se z nich linul takový zápach, že námořníci ve službě čas od času omdlévali. Výjimku nepředstavovaly ani hospitalizace a někteří lékaři dokonce kapitánům doporučovali, aby při delším pobytu pod vodou rozdávali mužstvu morfium. Ponorková zbraň neměla díky vyššímu žoldu a úlevám ve službě na břehu sice nouzi o dobrovolníky, ale na druhou stranu si žádala jen vysloveně otrlé nátury. Například lůžka byla tak úzká, že se na nich nedalo spát na zádech.

Ležet se dalo jen na boku s pokrčenými koleny – někteří nešťastníci měli pod hlavou torpédo místo polštáře! Stačilo jen mírně zvlněné moře, aby spáče probudil nepříjemný pád na podlahu. Rakousko-uherští námořníci dokonce na ponorce neměli ani žádný sporák, takže se vařilo na palubě na petrolejových kamínkách z rybářských bárek a v případě bouřlivého počasí se jedly konzervy ohřívané letlampou!

První válečné operace

Dne 26. července 1914 vrchní velitel c. a k. námořnictva admirál Anton Haus informoval velitele ponorkové flotily kapitána Franze von Thierryho o brzkém vypuknutí války. Von Thierry hrdě hlásil plnou bojovou připravenost U-3, U-4, U-5 a U-6 (U-1 a U-2 čekaly na nové motory) a žádal rozkazy. Byl zklamán, protože jeho ponorky dostaly v podstatě jen úlohu mobilního minového pole. Měly střežit přístavy Pula, Terst a Rijeka, a to pouze v pásmu, které odpovídalo akčnímu rádiu ponorek pod vodou – tedy v okruhu sotva pár kilometrů.

O změnu se však brzy postaral nepřítel. Francouzské křižníky během září 1914 dvakrát drze ostřelovaly základnu v Kotoru a 4. října si troufly i na bombardování Dubrovníku. Početně slabší Rakušané si nemohli dovolit regulérní námořní bitvu, respektive s ní související větší ztráty, a důsledně se drželi strategie „fleet in being“ (flotila v pohotovosti, poutající síly protivníka), ale na provokace hodlali odpovědět aspoň operacemi postradatelných jednotek. To v praxi znamenalo, že z Puly do Kotoru vypluly U-3 (velitel Eduard von Hübner) a U-4 (Hermann Jüstel) následovány depotní lodí Gäa; záhy dorazily čluny U-5, U-6 a U-12.

Scéna byla připravena, čekalo se jen na nepřítele. A ten přišel. Když 17. října Francouzi opět vtrhli na Jadran, v ústrety jim vyrazil torpédoborec Uskoke, torpédovka Tb-13 a ponorky U-3 a U-4 s jednoduchou taktikou. Hladinové lodě upoutaly pozornost nepřítele a ponorky se mezitím pokusily dostat do palebných pozic. Jenže dobře mířené rány těžkých děl rychle zahnaly jak torpédovku, tak torpédoborec a U-3 prozradil periskop, na který se okamžitě zaměřila děla z křižníku Waldeck-Rousseau. Ponorka musela do hlubin, leč i Francouzi ustoupili tak kvapně, že na Kotor vůbec nevystřelili a obě ponorky při návratu čekalo slavné uvítání, v němž nechyběla hudba.

Ponorky U-3 a U-4 

  • Výtlak vynořené/ponořené ponorky: 240 / 300 t
  • Délka / šířka / výška: 42 / 4,3 / 3,8 m
  • Pohon: 2× motor Körting (450 kW), 2× elektromotor (240 kW)
  • Rychlost na hladině / Pod vodou: 12 / 8,5 uzlu
  • Dosah: na hladině 1 200 mil při rychlosti 12 uzlů, pod vodou 40 mil při rychlosti 3 uzly
  • Výzbroj: 2× 450mm torpédomet (tři torpéda), od roku 1914 37mm palubní dělo, od roku 1916 70mm palubní dělo Škoda
  • Posádka: 21 mužů
  • Ve službě: 1909–1915 (U-3), 1909–1918 (U-4) 

Nepřítel si však nedal pokoj a již 1. listopadu se do Jaderského moře vrátil. Z Šibeniku vyplulo několik rakouských válečných lodí, ale dohodový svaz tentokrát jen vybral kontribuci od civilních obyvatel ostrova Vis(!), rychle se stáhl a k žádné přestřelce nedošlo. Francouzskou flotilu si však na zpáteční cestě našla U-5 (Friedrich Schlosser), zaútočila na křižník Jules Ferry, a přestože vystřelené torpédo selhalo, Francouzi znervózněli a Jaderské moře prakticky vyklidili.

A když 21. prosince ponorka U-12 (Egon Lerch) v Otrantské úžině poškodila zbrusu novou bitevní loď Jean Bart, znamenalo to pro francouzské velení takový šok, že admirál Boué de Lapayrere stáhl své lodě až k ostrovu Korfu. C. a k. ponorky včetně U-3 a U-4 během příštích měsíců ve spolupráci s letectvem a menšími hladinovými loděmi hledaly nákladní lodě s válečným materiálem, které se snažily prorazit rakouskou blokádou a přistát v černohorských přístavech Bar či Ulcinj.

V této fázi války si trochu aktivněji počínala Jüstelova U-4. Nejprve 28. listopadu torpédovala malou albánskou pašeráckou plachetnici Fiore Del Mare, což poručíka Jüstela povzbudilo natolik, že za dva týdny málem potopil vlastní ponorku U-5. Akce u černohorského pobřeží prozatím skončily v únoru 1915, kdy se Jüstel místo prostého potopení pokusil zajmout černohorskou parní jachtu Rumija a tři plachetnice. Nejprve se zdálo, že se mu to povede, ale po soumraku černohorské lodě využily příznivého větru a odvážně uprchly mělkými pobřežními vodami.

Poté musely obě ponorky po několikaměsíčním bojovém nasazení do oprav. Došlo také ke střídání velitelů; na U-3 přišel z lehkého křižníku Saida poručík (Linienschiff sleutnant) Karel Strnad a U-4 dostal na starost poručík Rudolf Singule, který jí velel už před válkou. Shodou okolností oba poručíci byli takřka sousedé. Singule se sice narodil v Pule, ale domovskou obec měl v Brně, Strnad pocházel z nedalekých Pohořelic.

Poslední mise U-3

V létě 1915 U-3 podnikla dvě krátké testovací plavby, aby 10. srpna opět vyrazila na ostrou misi mezi italské přístavy Brindisi, Otranto a albánskou Valonu. Druhý den hlídky spatřily pomocný křižník Citta di Catania. Následoval poplach, ponor, krátké manévrování a torpédový útok. Jenže bdělé italské hlídky na klidné hladině zahlédly periskop, křižník se dokázal torpédu vyhnout a pokusil se o taran.

Strnad okamžitě nařídil nouzový ponor, ale křižník do U-3 přece jen narazil a ohnul periskop. Italský kapitán pro jistotu bojiště opustil a boj s ponorkou přenechal specialistům. Na scénu se dostavil italský torpédový člun, který se neúspěšně pokusil jak o taran, tak o torpédový útok. Pak přišla ke slovu technická novinka z Anglie, totiž hlubinné nálože. Protože z poškozené ponorky unikalo palivo a na hladině zanechávalo jasnou stopu, útoku nechyběla přesnost. První rána se ozvala mezi torpédovou komorou a kajutou posádky, druhá exploze poškodila vyrovnávací nádrž na levoboku a definitivně zničila periskop.

U-3 však stále bojovala. Do večera se skrývala pod vodou, v noci se vynořila a pokusila se prchnout. Šlo to však obtížně, protože Körtingovy motory byly plné vody. Strojníci se pustili do oprav, zatímco člun se plížil domů poháněn jen slabými elektromotory. Ráno U-3 vypátraly italské torpédoborce Aba a Mosto s francouzským Bissonem a z velké vzdálenosti zahájily prozatím nepřesnou palbu. Strnad se ještě pokusil ukrýt v hlubinách, jenže do děravého trupu natekla voda, z baterií se uvolnil chlor a ve strojovně otrávil šest mužů, kteří znenadání padli mrtví na podlahu.

U-3 tak potkala svůj konec, který slavný rakouský ponorkový kapitán Georg von Trapp později popsal takto: „Bylo třeba zachránit posádku. Vypustili balastní nádrže a člun se z třiceti metrů vyhoupl na hladinu. Zazněl rozkaz: ‚Všichni opustit loď!.‘ Poručík Strnad stál na věži. Každý, kdo skákal do vody, ho minul. Všem potřásl rukou a poděkoval. Pak sestoupil dolů a potopil člun. Takový byl rakouský námořní důstojník. Další muže zabila dělostřelba z torpédoborce, zbytek byl zajat.“

Pro úplnost dodejme, že kromě Strnada zahynulo ještě deset dalších rakousko-uherských námořníků. U-3 nakonec připsali na konto torpédoborce Bisson a jeho velitel poručík Jean Cochin obdržel pochvalu v rozkaze. Zajímavé je, že nemilosrdnému kolu osudu neunikl ani pomocný křižník Citta di Catania, ač si musel ještě pár let počkat – v roce 1943 jej potopila torpéda britské ponorky Unfruffled

Dokončení za týden

Autor: 
Alois Bělota
Foto, ilustrace: 
Wikipedia
Zdroj: 
Zbraně číslo 3
reklama