Proces s K. H. Frankem: Konec krvavého psa, který nechal vyhladit Lidice

3.6.2017 – Petr Viták
Klíčový představitel protektorátní správy – obávaný K. H. Frank – se po válce za zločiny spáchané na českém národu dočkal zaslouženého trestu. Mimořádný lidový soud jej odsoudil k trestu smrti
Karl Hermann Frank
Karl Hermann Frank

Karl Hermann Frank (1898–1946), bývalý knihkupec původem z Karlových Varů, se vyšvihl do nejvyšších pater okupační správ. Za své válečné zločiny byl popraven v pankrácké věznici 22. května 1946.

Po skončení války skončil Karl Hermann Frank v americkém zajetí. V srpnu 1945 byl vydám na žádost československých úřadů do Prahy, kde se měl zpovídat ze svých válečných zločinů.


Předchozí část: Proces s Karlem Hermannem Frankem: Dopadení krvavého psa


Po přečtení obžaloby přichází Frank s námitkami. Zpochybňuje, zda může být souzen čs. soudy, a dodal, že zůstává dosud zvoleným poslancem čs. parlamentu, díky čemuž požívá poslanecké imunity. Nechal se slyšet, že bez souhlasu poslanecké sněmovny nemůže být vydán k trestnímu stíhání.

Prokurátor na to odpověděl: „Je groteskní, že by se obžalovaný mohl dovolávat výhod členství, jehož se sám vzdal, a to v instituci, tedy v parlamentě, jehož existenci popíral a popírá a která byla přechodně zastavena právě za režimu Karla Hermanna Franka.“

Zlomové svědectví zaznělo šestého dne procesu, když se projednával případ studentů zatčených 17. listopadu 1939. Frank podle přítomných ztratil pověstný klid a nervózně si hrál se sluchátky. Na otázku, zdali cítí vinu za zastřelení devíti studentů, odpověděl: „Nemělo to žádný právní podklad, ale byl to rozkaz vůdcův, který byl pro mě zákonem.“

Kdo může za Lidice?

Ústředním tématem, které představovalo těžiště procesu, byla Frankova vina za rozpoutání teroru za druhého stanného práva a především vyhlazení Lidic. Smutně proslulý rozkaz nakazující zastřelení provinilých Čechů i s jejich rodinami, který nechal státní sekretář vyhlásit po atentátu na Heydricha, byl dle Frankových slov příkazem šéfa SS Heinricha Himmlera. Třináctého dne procesu došlo při projednávání Lidic i ke konfrontaci s bývalým premiérem protektorátní vlády Jaroslavem Krejčím. Ten soudu sdělil, že ohledně zničení obce mu Frank řekl toto: „Ich habe angeordnet!“ („Nařídil jsem!“).

Bývalý státní ministr se ohradil, že se jednalo o Hitlerův rozkaz, načež Krejčí dodal, že má čtyři svědky. Posléze vyslovil větu, která velmi trefně vystihovala chování nejen Franka, ale i velké části nacistických obžalovaných u soudních tribunálů: „Dříve jste se nikdy, ani vy, ani říšský protektor za führera neschovávali, naopak jste zdůrazňovali, že máte plnou moc.“ Když osmnáctého dne soud přivolal bývalého zastupujícího říšského protektora Kurta Daluegeho, poodkryl trochu rozdělení pravomocí protektora a státního tajemníka. Nechal se slyšet, že on zodpovídal za věci správy a organizace, zatímco Frank měl na starosti záležitosti policejní. K. H. Frank se po této výpovědi zachmuřil a od té chvíle se k těmto otázkám odmítal vyjadřovat.

Veřejná poprava

Osmadvacátého dne žalobce přečetl závěrečnou zprávu a příští den následovala Frankova obhajovací řeč. V ní nezapomněl zdůraznit, že vše dělal jen pro blaho českého národa a že je nevinen. Následně jeho obhájce Ressler navrhl jej umístit do ústavu pro duševně choré, protože jeho činy a chování prý nasvědčují tomu, že není po psychické stránce v pořádku. V úterý 21. května Franka předvedli k vyhlášení rozsudku.

Dle očekávání ho soud shledal vinným a „rozhodl, že trest obžalovanému vyměřený se vykoná veřejně, poněvadž surový způsob, jímž byly zločiny spáchány (…), mluví pro veřejný výkon trestu“. Poslední chvíle života strávil K. H. Frank se svým obhájcem. Zřejmě u něj proběhl jistý myšlenkový přerod, neboť se již dříve nechal slyšet, že se nacismem nechal zcela zaslepit. Rozsudek se uskutečnil následujícího dne a jeho vykonání na dvoře pankrácké věznice přihlíželo na 6 000 lidí, mezi nimi i sedm lidických žen.

Vrah lidických dětí

Do Lidic se Frank v průběhu ničení obce a poprav několikrát osobně dostavil. Přičítala se mu vina za úmrtí 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Ohledně této záležitosti podal 10. září 1945 následující výpověď:

Jak jste pohlížel na to, co se stalo s lidickými občany?

Podle mého mínění to bylo strašlivé jednání: muže zastřelit, ženy do koncentračních táborů a děti odvléci. Proč jste tedy neprotestoval? V nacionálně socialistické diktatuře je protest bezpředmětný, nechce-li člověk ztratit hlavu nebo se dostat do koncentračního tábora. Na svůj omyl jsem přišel teprve po zhroucení tohoto režimu.

Jako otec dětí jste nepomyslel na nevinné české děti?

Trestní akci v Lidicích jsem tehdy považoval sice za tvrdou, ale správnou. Byl jsem s ní srozuměn, poněvadž jsem věřil, že se v Lidicích skutečně atentátníci a jejich pomocníci skrývali delší dobu a byli obyvatelstvem skrýváni. O osud žen a dětí ani o jiné ukrutnosti jsem se nezajímal, a to ani později, poněvadž to nebylo možno. Za prvé tempo bylo tak enormní, že jedna událost stíhala druhou, a za druhé bylo by nesmyslné stavěti se proti vydaným rozkazům nebo intervenovati. V národně socialistickém diktátorském státu končila každá kritika nebo zasahování v koncentračním táboře nebo smrtí intervenujícího. Přesto, že děti byly na každý pád nevinné, nepodnikl jsem ničeho proti tomu z důvodů nahoře uvedených. Přece však jsem někde cítil, že bylo v Lidicích proti dětem postupováno zločinně.

Foto, ilustrace: 
Wikipedia
Zdroj: 
Válka REVUE SPECIÁL Protektorát Čechy a Morava
reklama