Přemožitel Fokkerů

11.6.2014 – Tomáš Bártek
V prosinci 1915 museli důstojníci v kanceláři francouzského štábu letectva řešit velký rozruch. Mladý pilot aristokratického původu se dožadoval navzdory armádním předpisům uznání svého sestřelu nepřátelského letounu, který ale nemohl nikdo jiný potvrdit

Mladíkova agresivita tehdy nakonec zvítězila. Administrativa mu raději vavříny vítěze nad německým letounem Aviatik přiznala, jen aby jej umlčela. První samostatné vítězství mu ovšem nepřiřkli neprávem. Vždyť se jednalo o Georgese Guynemera, zanedlouho o jednoho z nejlepších francouzských pilotů a nejznámějších válečných hrdinů Francie, jehož přísné životní heslo znělo: „Pokud jste neodevzdali vše, neodevzdali jste nic!“

Vzpurný hoch

Celým jménem Georges Marie Ludovic Jules Guynemer se narodil na Štědrý den 1894 do bohaté francouzské aristokratické rodiny. Od dětství byl vystaven dvěma odlišným vlivům – zhýčkanému ženskému prostředí matky, babičky, sester a naopak přísné spartánské výchově vojensky založeného otce. To se projevilo i v jeho vojenské kariéře. Ve společnosti si dokázal užívat života i přízně dam, ale v kokpitu letadla se z něj stával nemilosrdný, až bytostně krutý dravec.

Georges nebyl nikdy moc dobrý student a učení jej příliš nebavilo. Vynahrazoval si to ale mimořádnou manuální zručností. Odjakživa ho přitahovaly mechanické stroje všeho druhu, zejména ty létající. Guynemer měl pověst inteligentního, ale vzpurného a paličatého žáka. Nebyl oblíbený ani mezi učiteli, ani mezi vlastními spolužáky, kteří mu dali přezdívku „kaučuk“, protože jeho pády a vylomeniny se vždy obešly bez zranění.

Vstup do armády

Georges Guynemer, věren rodinné tradici, se ihned po začátku Velké války pokusil vstoupit do armády. Toužebně přitom myslel na létání. Avšak kvůli své tělesné slabosti neprošel sítem vojenského přijímače, a to ani na pátý pokus. Sen o pilotáži se začal pomalu rozplývat, když narazil na kapitána Bernarda-Thierryho, velitele letiště Pont-Long u města Pau. Kapitán mu sice neumožnil okamžitý vstup mezi opěvované piloty, ale po přímluvě Guynemerova otce a díky jeho manuální zručnosti jej přijali alespoň na pozici pomocného mechanika. Je rovněž možné, že spíše než šikovné ruce mladého Georgese přesvědčily kapitána otcovy peníze. O tom ale prameny pochopitelně mlčí.

Profese mechanika sice Georgese přiblížila k letadlům na dosah, stále ale pouze nepřímo.Nepostradatelné techniky vnímala tehdejší smetánka francouzského letectva jako něco podružného. Nesměli ani fyzicky nastoupit do letadla, o které pečovali. V roce 1915 se však na Guynemera přeci jen usmálo štěstí, dostal se totiž do pilotního výcvikového programu. Mohl za to opět kapitán Bernard-Thierry, jenž jej doporučil jako nadějného dobrovolníka. Důstojník podobným krokem přitom dost riskoval, jelikož pomocný personál výcvik dle vojenských směrnic nastoupit nesměl. Bernard-Thierry tak Guynemerovu skutečnou funkci u letectva jednoduše zamlčel.

První sestřely a zrození esa

Guynemerovy začátky ve výcviku byly velmi složité. Nervózní a neukázněný elév zničil za pár týdnů několik cvičných letadel, přičemž ohromné problémy mu činilo především přistání ve vymezené dráze. Tuto činnost si pořádně neosvojil do konce života. Je přitom paradoxní, že při nouzových přistáních si vedl znamenitě se schopností přistát
na kdejaké louce či mýtině.

Nepřízeň osudu a počáteční nezdary se však Guynemerovi podařilo svou buldočí zarputilostí překonat. V červnu 1915 jej v hodnosti desátníka zařadili k průzkumné eskadře ve Vausciennes. Při jedné z prvních misí s letounem Morane-Saulnier „L“ sestřelil 19. července 1915 jeho zadní střelec první německý letoun. Za tento odvážný čin byli oba muži posádky vyznamenáni Válečnou medailí (Médaille Militaire), prvním z mnoha vyznamenání v úspěšné Georgesově kariéře.

Guynemerova eskadra byla i díky svým vynikajícím bojovým výsledkům přetvořena z průzkumné ve stíhací jednotku. Za tímto účelem získala letouny Nieuport a stala se úplně prvním útvarem čistokrevných stíhačů v celém francouzském válečném letectvu. Nové elitní jednotce se začalo přezdívat Čápi (Les Cigognes) podle užitých symbolů na trupech letounů. Guynemer sámsi začal svá letadla označovat nápisem Stařík Karel (Vieux Charles), původním mottem letounu „zděděného“ po pilotovi Charlesi Bonnardovi.

S Boelckem za zády

Změna zaměření jednotky působila jako pomyslná voda na Guynemerův mlýn. Pilot, proslulý svou nenávistí k nepříteli, se boji skoro nikdy nevyhýbal. Tento přístup mu zajišťoval slávu, ale také trvalé nebezpečí sestřelení a smrti. Tak se stalo, že dne 29. září 1915 narazil poblíž Saint-Quentinu na osamocený německý stíhací Fokker. Ten se za Francouzem bez váhání pustil a začal ho pronásledovat.

Guynemerovi se však zasekl kulomet a musel snad poprvé ze souboje prchat. Ale protivníka ne a ne setřást. Dostal několik zásahů, které mu mimo jiné roztříštily podvozkové kolo. Poté se se štěstím dostal na dosah mračen a bez váhání do nich vlétl. V roce 1915 představovalo takové manévrování velmi odvážný kousek, protože pilot v mracích, bez moderních navigačních prvků, lehce ztrácel orientaci a kontrolu nad křehkým strojem. Guynemer deset minut naslepo kličkoval a v duchu se modlil, jen aby Němce setřásl. Strach z nerovného střetnutí byl tehdy oprávněný, protože jej nepronásledoval nikdo jiný (jak se později dozvěděl), než proslulý Oswald Boelcke, letecké eso a tvůrce prvních taktických bojových pokynů německého letectva.

Horkokrevný miláček Francie

Dále už jeho kariéra jen stoupala. Díky své zarputilosti, kdy jen načerpal palivo a letěl znovu do oblak, získal mnoho zkušeností. Poprvé v životě mu pomohla také proklínaná tělesná stavba. Nevážil totiž ani padesát kilo, což mu umožnilo snést mnohem menší atmosférický tlak i větší přetížení, než jaké zvládaly tělesné schránky mohutnějších pilotů. Mohl se tak pohybovat až 5 000 metrů vysoko, což byl v roce 1915 bez dýchacích přístrojů a s dobovou výbavou téměř nadlidský výkon. Mimořádná tělesná odolnost mu pomohla realizovat mnoho úspěšných náletů po téměř kolmé dráze, a to z velké výšky.

Zároveň se z něj stal i výborný střelec. Je zaznamenán případ Guynemerova sestřelení dvou nepřátelských letounů pomocí pouhých pěti nábojů. To mu sa-
mozřejmě umožňovalo nejen velmi rychle ukončovat vzdušné souboje, ale také
absolvovat více soubojů v jednom letu. S přibývajícími sestřely na kontě se Guynemer stával čím dál více oblíbenějším u veřejnosti. Dopomohla tomu především propagace samotné armády, která potřebovala zvýšit morálku silnými příběhy válečných hrdinů. Svou roli rozhodně sehrál i Guynemerův až dětský zjev (ve dvaceti letech vypadal
asi na patnáct) a skromné až plaché vystupování na veřejnosti. Mohli jej proto
prezentovat jako vzor všech ctností.

Když šel v Paříži na večeři, kradly mu dámy rukavice a do jeho trvale pronajatého hotelového pokoje posílaly květiny a dárečky. Jeho plachost na veřejnosti byla vykládána jako ctnost, ale zcela tomu tak rozhodně nebylo. Guynemer nikdy nepsal, ani nemluvil o svých krátkých známostech. Naopak to byly právě ženy, jež dávaly ve společnosti na odiv, že slavný pilot podlehl právě jejich svodům. Z celé řady jeho milenek jsou známy pouze dva trvalejší vztahy (s herečkou Yvonne Printemsovou a její pozdější „náhradnicí“ Jane Renouardovou). City svých obdivovatelek stíhač nikdy plně neopětoval.

Složitá povaha

Navzdory vzornému obrazu u veřejnosti nebyl Georges Guynemer rozhodně vzorem všech ctností. Vyznačoval se pro stíhací piloty první světové velmi netypickou nenávistí. Piloti se tehdy snažili chovat jako rytíři a své protivníky často chovali ve velké úctě. Nikdy například nestříleli do mužů na padácích či do pilotů na zemi. Guynemer však k Němcům pociťoval hlubokou nenávist a neváhal ji projevit slovem i skutky. Nectil ani zajaté, ani padlé, posmíval se fotkám přítelkyň padlých Němců. Zabil dokonce i Němce, jenž se vzdával.

Na stíhače jeho kvalit působí značně neobvykle, že nevelel ani jediné letce. Limitovala jej totiž samotářská povaha. Nejraději bojoval zcela sám – zásadám taktiky skupinového boje se podřizoval s velkou nelibostí. Přestože byl Georges Guynemer považován za nejlepšího francouzského pilota i národního hrdinu, největšího počtu sestřelů nedosáhl. Prvenství nakonec získal René Paul Fonck (75 potvrzených sestřelů), který ale ani zdaleka nedosáhl Guynemerovy obliby. Jestliže Georges Guynemer vystupoval na veřejnosti plaše a skromně a dravcem se stával až v kokpitu, Fonck se neustále chvástal a vydával svá vítězství okázale na odiv.

Padlý anděl

V létě 1917 doběhly i jinak nezničitelného Guynemera psychické problémy. Smrt a zranění několika přátel jej dostaly pod tlak a do depresí. Jakoby v předtuše vlastního konce se svěřil příteli Jeanu Constantinovi: „Zatím jsem měl pořád štěstí. Jednoho dne mě ale dostanou.“ Vrtkavá válečná štěstěna ho nakonec opustila 11. září 1917, patrně během souboje s německým dvoumístným letounem. Nikdo z Francouzů souboj neviděl, a všechny známé informace tak pocházejí z německé zprávy o tomto střetu, zaslané později francouzskému letectvu.

Guynemer byl podle ní v souboji sestřelen. Při ohledání těla u vraku stíhačky se zjistilo, že utrpěl průstřel hlavy, několik zlomenin a střela mu také utrhla prst. Následně se vyrojilo mnoho dohadů a teorií včetně popravy Němci, sestřelení kolegou z vlastní letky, tajného života v ústraní a podobně. Svůj život Georges Guynemer zakončil s 53 potvrzenými sestřely, přičemž se mu podařilo údajně přežít osm vlastních sestřelů. Ten devátý se mu stal osudným.

Foto, ilustrace: 
wikipedia, archiv autora
Zdroj: 
I. světová, II/2013
reklama