Ještěrka PLDvK: Samohybný pancéřovaný protiletadlový komplex z Brna

Samohybný protiletadlový komplex PLDvK vz. 53/59, zvaný Ještěrka, patřil k jednoduchým zbraním. Dvoukanon na podvozku legendárního nákladního automobilu Praga V3S sloužil v československé armádě skoro padesát let
PLDvK vz. 53/59
PLDvK vz. 53/59

Už pár let po vzniku zbraně byla její efektivita bez radiolokačního zaměřování proti tryskovým letounům nízká

Manévrové boje druhé světové války ukázaly, že motorizovaná pěchota i tanky zůstávají velmi zranitelné útoky stíhacích bombardérů a bitevních letounů. Klasické tažené protiletadlové kanony nedokázaly pozemní jednotky při přesunech chránit, kvůli čemuž se rychlopalné kulomety i děla ráží 12,7–40 mm ve stále větších počtech začaly montovat přímo na obrněnou techniku. Tento trend sledovalo i velení obnovené čs. armády, která disponovala jak kvalitními podvozky, tak účinnou protiletadlovou zbraní.

Již od roku 1953 běžela sériová výroba nákladního vozu Praga V3S. Tento zdařilý šestikolový nákladní automobil se vyznačoval skvělou průchodností v těžkém terénu a mimořádnou spolehlivostí. Vojáci o něm dokonce tvrdili, že kudy si prorazí cestu tank, projede i V3S. O podvozku tedy bylo od začátku jasno.

Jako zbraň posloužil tehdy kvalitní 30mm kanon vzor 53, zkonstruovaný ve Zbrojovce Brno už za války, původně jako protiletadlová zbraň pro německé ponorky. Jeho vývoj pokračoval i po osvobození a nakonec z něj vznikl tažený prostředek na čtyřkolové lafetě, zařazený do výzbroje jako 30mm protiletadlový dvojkanon PLDvK vz. 53.

Zrod legendy

V Konstruktě Brno roku 1954 zahájil technický tým přípravné práce na projektu samohybného pancéřovaného protiletadlového komplexu a v lednu 1959 spustil zkoušky prvního vyrobeného kusu. Nový prostředek vznikl na mírně upraveném podvozku V3S. Na něm se nacházela pancéřová nástavba s protiletadlovým dělem na plošině za kabinou. Robustně konstruovaná spodní lafeta obsahovala dvě kluznice, které zjednodušovaly manipulaci.

Pomocí navijáku se dala zbraň spustit či vyzdvihnout. V případě nutnosti kluznice umožňovaly i vlečení za vozidlem, ovšem za podmínky, že rychlost jízdy nepřekročila 20 km/h. Nově vzniklému vozu se brzy dostalo bojového jména Ještěrka. Původně šlo o tajné krycí označení projektu, brzy však u vojáků doslova zlidovělo.

PLDvK vz. 53/59

  • Délka: 6,92 m
  • Šířka: 2,35 m
  • Výška: 2,95 m
  • Hmotnost: 10 300 kg
  • Max. rychlost: 60 km/h
  • Max. Dojezd: 500 km
  • Osádka: 5 mužů
  • Dostřel: 3 500 m (dálka),  3 000 m (výška)
  • Palebný průměr: 800 nábojů

Ještěrka měla především ničit nízkoletící letouny a vrtulníky do maximální rychlosti 1 000 km/h, ale s úspěchem se dala použít i proti pozemním cílům. Průbojnou municí mohla likvidovat i lehce pancéřovanou obrněnou techniku. Osádku vozu tvořilo pět mužů: velitel, střelec, řidič a dva nabíječi. Pohon obstarával motor Tatra T 912. Šlo o vzduchem chlazený čtyřdobý vznětový šestiválec o maximálním výkonu 72 kW. Nástavba vznikla svařením z ocelových plechů o síle šest mm z boku a deset milimetrů na jejím čele.

Pancéřování poskytovalo ochranu pouze proti střepinám a lehkým ručním zbraním. Oproti nákladní V3S posunuli konstruktéři místo řidiče dozadu. Kabina se tak nacházela prakticky celá za motorem, a proto vyšla mnohem nižší než u základní verze, což v boji představovalo velkou výhodu pro každé obrněné vozidlo. V kabině seděl vlevo řidič, vpravo velitel. Nad jeho místem se nacházela průhledná pozorovací kopule. Za řidičem a velitelem měli zády ke směru jízdy svá sedadla oba nabíječi.

Nabíječi, nebo nosiči?

Do kabiny osádka nastupovala bočními dveřmi se sklopnou horní částí opatřenou průzory. V její zadní části mělo vozidlo dvojici sklopných dveří, které po sklopení dolů sloužily jako podlaha pro nabíječe při výměně zásobníků. Mezi sedadla nabíječů šlo umístit čtyři zásobníky. Výhled z vozidla zajišťovala pro velitele a řidiče dvojice oken, za bojové situace chráněných pancéřovými průzory. Na levé straně kabiny se nacházely úchyty pro dva kanystry se zásobou pohonných hmot, na pravé straně pak ženijní nářadí – sekera, lopata, pila a dva krumpáče.

Kabině ale chyběla vzduchotěsnost před účinkem chemických a otravných látek. Ještěrky používaly skříňové zásobníky segmentového tvaru na 50 nábojů – vkládaly se do sejmutého zásobníku ručně shora. Munice se převážela v dřevěných schránkách po 50 kusech. Teoretická rychlost střelby samotného kanonu (jedné hlavně) činila 450 ran/min. Vzhledem k potřebě měnit těžké zásobníky ručně však měla ještěrka praktickou kadenci asi poloviční – 150–200 ran/min.

Výškový dosah palby se pohyboval okolo 3 500 m u letících cílů, na 2 000 m se dalo účinně střílet na lehce obrněné pozemní cíle. Střílelo se ze stojícího vozidla. Dobře vycvičená osádka zvládla palbu i z jedoucího vozidla, případně během krátké zastávky, ovšem za cenu snížené přesnosti. Počítalo se i se sejmutím zbraně a střelbou z palebného postavení mimo vozidlo.

Dokončení 11. července

Autor: 
Marek Brzkovský
Foto, ilustrace: 
Wikimedia
Zdroj: 
Zbraně číslo 21
reklama