Otec Arábie

13.6.2014 – Ivan Brož
V květnu 1917 se britský vyzvědač Lawrence prokousává se svými dvěma arabskými pomocníky pouští Arabského poloostrova. Drobný třicátník – záložní důstojník, archeolog a znalec reálií islámského světa – má před sebou jasný úkol. Až se svým doprovodem – všichni převlečeni za arabské ženy – dorazí do 600 kilometrů vzdáleného Damašku, musí zde zjistit početní stav a morálku turecké posádky

Na zpáteční cestě má rovněž provádět průzkum nepřítele. Úkol plní na výbornou. V Damašku mu občas zatrne. Tu a tam totiž zahlédne plakáty se svým portrétem a arabským nápisem,že je hledán nebezpečný el-Orens, jenž vyhazuje mosty a vlaky do povětří. Odměna za jeho dopadení, živého nebo mrtvého, činí 100 000 riálů.

Když Turci vstoupili do první světové války, dostalo se arabskému nacionalismu podpory od Britů i Francouzů. A zejména díky povzbuzování ze strany zvláštních emisarů, jakým byl především britský tajný agent Thomas Edward Lawrence (1888–1935), prudce vzrostly naděje na zřízení rozsáhlého arabského království, které by se mělo rozkládat od jižního cípu Arabského poloostrova až po Damašek a Bagdád.

Hlavní slovo v Arabském byru

Plukovník Lawrence, jenž posléze také používal různé pseudonymy, působil od roku 1915 v arabském oddělení britské výzvědné služby v Káhiře, kterému se říkalo Arabské byro. Od samého začátku se naprosto oprávněně domníval, že rozhodující klíč k ovládnutí Velké Sýrie a celého východu Otomanské říše spočívá ve využití národního cítění Arabů, které se právě v této době začalo aktivizovat.

Když v červnu 1916 vzplanula vzpoura Arabů proti Osmanské říši, která byla spojencem císařského Německa, a tudíž i nepřítelem Velké Británie a Francie, Lawrence předstoupil před své nadřízené a nabídl své vpravdě speciální služby. Hodlal se ujmout vyzbrojení k boji ochotných mužů tehdejší Mezopotámie (oblastí dnešní Sýrie a Iráku), aby tak pomohl podkopat tureckou autoritu zejména v okolí Damašku. Lawrence byl k tomu všemu nesporně kompetentní. Hovořil arabskými dialekty, měl blízký vztah k arabským tradicím a islámské kultuře, vyznal se v bojovém umění pouštních kmenů a především si dokázal získat jejich důvěru.

Dostat povstání pod kontrolu 

Lawrence se v Arabském byru aktivně angažoval ve prospěch vyvolání protitureckého povstání na Arabském poloostrově a ve Velké Sýrii s tím, že pak bude vytvořen formálně nezávislý arabský stát nebo federace států. Londýn tento Lawrencův plán schválil. Dokazuje to i dopis britského ministra zahraničí Edwarda Greye francouzskému vyslanci Cambonovi z počátku roku 1915 o nutnosti „zřídit nezávislý muslimský státní útvar, jehož centrem by byla svatá místa islámu“, to znamená Mekka a Medína. Tato „svatá místa“ byla tehdy v popředí zájmu hlavně proto, že Arabské byro hodlalo pro své cíle využít jednoho z tureckých vazalů, Husajna z rodu Hášimitů, šerífa Mekky.

Hášimité měli podle Lawrencovy analýzy řadu předností. Předně ovládali nejvýznamnější část Arabského poloostrova, kterou je Hidžáz, tedy region na západní straně Arabského poloostrova u Rudého moře. A jako údajní přímí potomci proroka Mohameda se těšili jisté prestiži v islámském světě. A mohli být nápomocni při obraně Adenu i útoku do Velké Sýrie. Lawrence přesvědčil Arabské byro, že hlavním cílem musí být Damašek. Lawrencův názor ostatně potvrdil poslanec Ormsby-Gore, budoucí ministr kolonií, když na půdě Royal Central Asian Society prohlásil: „Mekka a Medína jsou svatá místa, kam se jdou Arabové pomodlit, ale pokud chtějí prodat velblouda,koupit nářadí nebo provést jakýkoliv obchod, pak se to děje v Damašku.“

Na základě úmluvy mezi Husajnem a Brity pak došlo v červnu 1916 ke vzpouře Hidžázu proti Turkům. V celém svém průběhu bylo toto „povstání v poušti“ řízeno a financováno z Londýna. Plukovník Lawrence měl zcela pod svou kontrolou skutečného velitele, kterým byl emír Fajsal ibn Abd al-Azíz, třetí syn Husajna, šerífa Mekky.

Zničené mosty a dobytá Akaba

Od října 1916 pak Lawrence společně s emírem Fajsalem organizoval a koordinoval vojenské operace různých arabských kmenů proti tureckým armádám v Hidžázu a v Sýrii. Od britského štábu v Káhiře dostával zbraně a rovněž řadu úkolů výzvědného charakteru. K jeho úkolům patřily rovněž záškodnické akce proti železnici, která vedla z Medíny do Damašku. Z válečných deníků vyplývá, že se svými muži zničil celkem 79 železničních mostů a desítky kilometrů kolejnic.

Lawrence pak dostal další úkol – připravit úder na Akabu, strategický přístav v Rudém moři. Jako vysoce schopný vyzvědač se vyznamenal podáváním přesných zpráv o turecké posádce v Akabě, včetně pozic pevnostního dělostřelectva, jehož hlavně byly zafixovány směrem k moři, neboť turecký velitel žádný útok z pevniny nepředpokládal. Ale právě k takovému úderu došlo, a tak bylo přístavní město Akaba 6. července 1917 dobyto společně jednotkami emíra Fajsala a britského generála Edmunda Allenbyho.

Mistr guerillové války

„Je lépe, aby si své věci dělali sami, třeba nedokonale, než abyste to dělali vy dokonale. Je to jejich země, jejich způsob a náš čas je krátký. Je to jejich válka a vy jim musíte pomáhat, ale nikoli ji za ně vyhrát.“ Tak se vyjadřoval Lawrence o bojích, které na Středním východě za první světové války vedly arabské kmeny proti mnohaletému panství Osmanů.

Lawrence se ukázal být mistrem guerillového boje.„Fajsalovo hnutí udělalo území nepřítele přátelským pro postupující spojence, umožňovalo zásobovacím kolonám postupovat bez ochrany a spravovat města bez posádek“, zdůrazňoval Lawrence, když hodnotil aktivity hidžázských oddílů.

Nešťastná výzvědná akce 

V listopadu 1917 se postup nomádských vojsk zastavil. Chyběly informace o úmyslech tureckého velení. Lawrence se proto pustil do velmi riskantní akce – na počátku prosince se vydal na hloubkový průzkum. Vytkl si za úkol vypátrat, jaká vojska protivník chystá při obraně strategicky důležité komunikace vedoucí z oblasti města Deraa do Damašku. Tentokrát ho doprovázeli tři arabští bojovníci.

Lawrence se s nimi dostal hodně hluboko do týlu tureckých kontingentů. Nemusel si nic psát, ani zakreslovat. Měl totiž fotografickou paměť. Rozložení útvarů rychle vnímal a zapisoval si je spolu s postaveními dělostřeleckých baterií mezi své vjemy. Ale akci již nedokončil. Všichni tři upadli do zajetí. Lawrence považovali za zběha, byl zbičován a ponechán o hladu a žízni v jakési díře plné myší.

Pak došlo ke změně. Jeho vyšetřování již nevedli polní velitelé, ale přivolaný důstojník turecké výzvědné služby. Lawrence musel být ve střehu. Vyslýchal ho muž s pěstěnými nehty, páchnoucí na deset kroků silnou voňavkou a s lahodným zženštilým hlasem. Zjevně se mu líbila jemná Lawrencova pleť a v nestřeženém okamžiku se jí dotýkal. Když pak tento vyšetřovatel během výslechů viděl, že na Lawrence neplatí žádný z jeho homosexuálních tahů a nehodlá nic přiznat, rozzuřil se a předtím lákavou pokožku Lawrencových zad ocejchoval svojí hořící cigaretou. Naštěstí Lawrencovy útrapy netrvaly dlouho, protože Deraa byla brzy obsazena arabskými útvary.

Po válce

Po skončení bojů se Lawrence marně zasazoval za nezávislé arabské království s Fajsalem v čele. Jeho představu o takovém sjednocení zničily tajné Sykes-Picotovy dohody z května 1916, které vedly k vytvoření zón francouzského a britského vlivu. Podplukovník britského generálního štábu Mark Sykes a francouzský diplomat Francois George-Picot z pověření svých vlád již v listopadu 1915 společně vypracovali návrh na dělení arabských zemí. Londýnu připadlo Jordánsko, většina Iráku a okolí palestinského přístavu Haifa. A Paříž si zase přivlastnila východní části Turecka, sever Iráku, Sýrii a Libanon.

Lawrence se ve své slavné knize Sedm pilířů moudrosti (1926) přiznává, že se za tyto politiky vůči svým arabským přátelům stydí, a zoufá si, že nemůže dostát závazkům, které k nim má. Jistě právem se pak o něm říkalo, že je legendární postavou nikoli netečnou ke své pověsti, která je rozpolcenou bytostí vedenou ideálem znesvěceným politickými tahanicemi, před nimiž raději utíká, než aby porušil své závazky.

Ponechme stranou Lawrencův dobrodružný příběh – mimochodem ztvárněný ve stejnojmenném velkofilmu z roku 1962 se známým britským hercem Peterem O´Toolem – a přejděme z mýtu do reality. Jistě není třeba vkládat do myšlení Lawrence něco, co tam nepatří. Po vyhnání Turků a ukončení válečných akcí se Lawrence dožil velkého zklamání. V rozporu s jeho představami nabývá vrchu křídlo nositelů klasických metod koloniálního útisku v čele s plukovníkem A. T. Wilsonem, jenž chtěl v Mezopotámii zřídit „normální“ správu podle vzoru Britské Indie – tedy s anglickou administrativou a anglickými úředníky. Proto také bylo mezi 534 vyššími úředníky správního aparátu britského vysokého komisaře v Bagdádu pouze 20 Arabů.

Lawrence s tím nesouhlasil, když v této souvislosti prohlásil: „Mým vlastním cílem je, aby Arabové byli naším prvním hnědým dominiem, a nikoli naší poslední hnědou kolonií. Arabové se postaví na odpor, jestliže je chcete ovládnout silou, a jsou citliví jako Židé. Můžete je však vést bez použití síly kamkoli, bude-li to formálně ruku v ruce.“

Na straně Hášimitů

Na jaře 1919 svolal George Curzon, britský ministr zahraničí, meziresortní konferenci, která měla určit další postup na Arabském poloostrově. V jejím průběhu se ostře střetly dvě koncepce. Na jedné straně stál Lawrence a lidé z Arabského byra, kteří podporovali Hášimity. Na straně druhé zastánci klasické koloniální „indické“ politiky, kteří v čele s Harrym St. Johnem Philbym – vedoucím britské mise u Ibn Saúda – požadovali orientaci na tohoto vůdce bojovných kmenů wahhábitských válečníků ovládajících oblast Nadždu ve vnitrozemí Arabského poloostrova, který byl považován za vojensky silnějšího.

„Vše, co uvádíte, Philby, o Ibn Saúdovi, může být úplná pravda,“ řekl Lawrence v rozpravě a dodal: „Je docela možné, že je to velký muž, jakého jste nám zobrazil. A zcela určitě dosáhl udivujících úspěchů v pacifikaci a organizování soupeřících kmenů Arábie. Ale konec konců – kdo to je? Velký beduínský vůdce vynikajících schopností jako starý Muhammad Ibn Rašíd nebo jiní, kdo prošli arabskou scénou, zanechali jistě historickou stopu, ale nikoliv pevnou organizaci. Dobře víme, co se stalo po jejich smrti – divoký obrat k přirozenému chaosu a anarchii Arábie!“ Lawrencovo stanovisko získalo převahu. Konference dospěla k názoru, že hášimitská rodina jako jediná má náboženské i politické předpoklady a prestiž, aby mohla v Arábii vybudovat něco trvalého.

Další špionovy osudy 

Po skončení války byl Thomas Edward Lawrence členem britské delegace na mírové konferenci ve Versailles (1919) jako poradce a Fajsalův tlumočník. V letech 1921 –1922 působil jako poradce na ministerstvu kolonií v Londýně. Od srpna 1922 sloužil v britském válečném letectvu (RAF) pod pseudonymem John Hume Ross. Ale v prosinci téhož roku byla tato jeho totožnost odhalena v tisku, a tak si změnil příjmení na Shaw a přešel k pozemnímu vojsku. V roce 1926 vydal svoji úspěšnou knihu Sedm pilířů moudrosti. Od roku 1927 sloužil v Indii a po dvou letech opět nastoupil u RAF ve Velké Británii, kde mu služba skončila 25. února 1935. Již za dva a půl měsíce – 13. května 1935 – však zemřel na následky nehody na motocyklu. 

Foto, ilustrace: 
wikipedia, archiv autora
Zdroj: 
Válka REVUE, duben 2010
reklama