Od oceli po kevlar (2): Historie a současnost neprůstřelných vest

Ještě před sto lety si o účinné balistické ochraně mohli vojáci jedině tak nechat zdát. V současnosti však neprůstřelné vesty používají – minimálně pro speciální útvary – všechny vyspělé armády i bezpečnostní složky světa

09.07.2017 - Miroslav Mašek




Předchozí část:
Od oceli po kevlar (1): Historie a současnost neprůstřelných vest


Mnohem masovějšího využití neprůstřelné vesty za druhé světové války doznaly u spojeneckého letectva. Protiletadlová palba nad Německem způsobovala britským i americkým bombardérům velké ztráty. Analýzy ukazovaly, že většinu sestřelených letounů nemá na svědomí poškození samotného stroje, ale fatální zranění osádky.

Proti střepinám flaku

Letce přitom mnohem častěji než přímý zásah usmrcovaly střepiny z explodujících granátů. Způsobovaly tak masivní krvácení, že ho na palubě letounu nešlo zastavit. Reakce britských konstruktérů na sebe nenechala dlouho čekat a vývoj dal vzniknout tzv. protiflakovým vestám (flak jackets) právě proti střepinám. Funkční vrstvu tvořil nylon (vynalezený v polovině 30. let) doplněný o kovové destičky různé velikosti.

S produkcí začala v roce 1943 společnost Wilkinson Sword, proslulá dnes holicími strojky. A přestože Royal Air Force vesty nakonec vyhodnotilo jako příliš neohrabané pro personál bombardérů Lancaster, masově se uplatnily v prostorných trupech amerických B-17 a B-24. Posádky je zpravidla nenosily během celého letu, ale oblékaly je až před dosažením cíle náletu. Doplňkovou ochranu tvořily ocelové přilby. Přes značnou hmotnost a neschopnost chránit před přímým zásahem kulometnou střelou německého stíhače historici nasazení prvních flak jackets hodnotí pozitivně.

Korea a Vietnam

Za korejské války se nejoblíbenějším modelem amerických mariňáků stala lehká M-1951 – nylonová vesta s všitými hliníkovými a plastovými segmenty. Ačkoliv reklama tvrdila, že vesta spolehlivě zastaví ruský náboj 7,62×25 mm Tokarev vypálený z bezprostřední vzdálenosti, skutečné ochranné schopnosti nevypadaly tak impozantně. Nízká hmotnost si prostě vybrala svou daň.

Postupné zlepšování vlastností nylonu spolu s vývojem lehkých, ale odolných materiálů nicméně posouvalo parametry vest stále dál. Ve vietnamském konfliktu poptávka po kvalitních balistických oblecích vzešla nejprve od osádek pomalých a nízko létajících letadel a vrtulníků v čele s UH-1 a UC-123. Dosud nejlepší řešení se zrodilo roku 1967 v armádních laboratořích v Naticku a neslo označení T65-2. Šlo o vůbec první vesty, jejichž konstrukci bychom již mohli označit za modulární.

Vyráběly se ze zodolněného nylonu a měly našité kapsy, do nichž se vkládaly pláty z různého materiálu – podle toho, jak náročnou misi měl voják absolvovat. Používaly se především keramické pláty, jež dokázaly zastavit puškový projektil ráže 7,62 mm. Mezi nejrozšířenější materiály patřil oxid hlinitý (respektive korund), karbid křemíku nebo karbid boru. Šlo o sloučeniny vyznačující se vysokou odolností a výjimečnou tvrdostí, kdy například karbid křemíku na Mohsově stupnici dosahuje hodnoty 9,5 (nejvyšší stupeň tvrdosti 10 na ní vykazuje diamant).

Nové vesty poskytovaly vojákům jak přiměřenou ochranu, tak konečně i přijatelný komfort a pohyblivost. Ne náhodou se ke konci války ve Vietnamu staly standardem u vrtulníkových osádek a běžnou výbavou pozemních jednotek. Při očekávání obzvlášť tuhé nepřátelské palby šla odolnost dále zvýšit přídavnými pláty z oceli či lehkých slitin.

Existovaly též vesty těžšího provedení, u nichž kovový panel tvořil integrální součást. Pro tvar a rozměr těchto plátů si neprůstřelné vesty vysloužily u vojáků přezdívku chicken plate (servírovací tác). Není bez zajímavosti, že bojovníci Vietkongu neprůstřelné vesty sice nenosili, přesto některým poskytovala alespoň částečnou balistickou ochranu náprsní kožená sumka se třemi kapsami na zásobníky pro automatickou pušku AK-47 či AKM či jiné zbraně.

Dokončení 16. července

  • Zdroj textu

    Zbraně číslo 21

  • Zdroj fotografií

    Wikipedia


Další články v sekci