Od oceli po kevlar (1): Historie a současnost neprůstřelných vest

Ještě před sto lety si o účinné balistické ochraně mohli vojáci jedině tak nechat zdát. V současnosti však neprůstřelné vesty používají – minimálně pro speciální útvary – všechny vyspělé armády i bezpečnostní složky světa

02.07.2017 - Miroslav Mašek



Když v létě 1914 vypukla první světová válka, žádná z armád své muže nějakými, alespoň proti střepinám odolnými doplňky na uniformách nechránila. Řada soukromých firem si díru na trhu uvědomovala a přicházela s více či méně realistickými návrhy ochranných oděvů, avšak vzhledem k vysoké ceně neměly tyto novinky šanci dostat se do výbavy běžného vojáka.

Od nákrčníku po humří krunýř

A tak s prvními oficiálními pokusy chránit personál přišlo až během konfliktu britské letectvo. Důstojníci RAF si uvědomovali, že osádky bombardérů Jeho Veličenstva ohrožuje palba ze země. Kulky a šrapnely si vybíraly krvavou daň, ale pancéřovat letouny se slabými motory technicky nešlo. Každý kilogram navíc znamenal buď snížení výkonů, nebo únosnosti výzbroje. A tak se Britové rozhodli místo letadel „opancéřovat“ samotné letce.

V roce 1915 započaly testy ochranných ocelových plátů ne nepodobných jakési novodobé zbroji. Oblek však omezoval letce v pohybu natolik, že se bojového nasazení nedočkal. Do výroby nakonec prošel pouze „nákrčník“ z propletených vrstev hedvábí a bavlny zpevněných pryskyřicí, jenž kryl krk a ramena pilota. Pořizovací náklady nicméně umožnily vzniknout jen omezenému počtu kusů. Ve druhé polovině války se přece jen dostalo i na britské pěšáky a některé útvary obdržely primitivní balistické vesty.

Armáda jich ovšem nakoupila tak málo, že stačily pro vybavení pouhých 2 % vojáků. Postupně vznikly tři typy lišící se hmotností a odolností. Nejtěžší vesta sestávala z plechů všitých mezi vrstvy látky a nosila se obvykle přes uniformu, střední verze se skládala z menších kovových čtverců uchycených k podkladu z plátna. Nejlehčí varianta odpovídala „nákrčníku“ letectva. Žádný z modelů, které prosluly coby Dayfield Body Shield, se ale příliš neosvědčil. Nejtěžší verze vojáky neúměrně zatěžovaly, zatímco lehké je chránily spíše symbolicky.

S „brněním“ experimentovali též Francouzi, kteří zkoušeli k helmám Adrian připevnit ocelové clony. Kvalitnější ochrany se ve druhé polovině roku 1916 dočkali někteří němečtí císařští vojáci, a to v podobě „humřího krunýře“ z niklových plátů. Pro klasické pěchotní jednotky se ukázal jako příliš těžký, proto se vyrobené kusy uplatnily především u vojáků častěji bojujících ve statických pozicích, například u kulometčíků.

Nezapomnělo se ani na elitní úderné Sturmtruppen, které fasovaly ocelové kyrysy Sappenpanzer. Hlavní plát chránil hruď a ramena, menší pláty upevňované koženými řemeny i třísla a břicho. Sturmtruppen ale brnění nosily do boje jen málokdy, neboť při jejich překvapivých výpadech do nepřátelských zákopů neúměrně snižovalo pohyblivost.

Pro pěchotu i letectvo

Za druhé světové války se do čela vývoje opět postavili Britové. Již v roce 1940 navrhovala vládní Rada pro lékařský výzkum zavedení dvou verzí ochranného oděvu – lehčího pro pěchotu a těžšího pro obsluhy protiletadlových či námořních děl. V následujícím roce začal vývoj vesty z ocelových plechů s příměsí manganu, jež měla krýt životně důležité orgány. Zkoušky prokázaly, že nový model podstatně méně omezuje pohyb než krunýře z Velké války, a armáda převzala několik tisíc kusů.

Pozadu nechtěly zůstat ani Spojené státy, avšak výsledky práce jejich inženýrů dlouho nepřinášely praktický efekt. Teprve roku 1944 začala sériová výroba hned několika modelů, např. T34 či T39. Američané jako první zkusili do vest integrovat laminát na bázi skelných vláken, přičemž takto vyztužené modely se uplatnily v závěrečných bojích s Japonci. V omezené míře zavedla neprůstřelné vesty i Rudá armáda. Z několika testovaných verzí se výroby i nasazení dočkal model SN-42 (stalnoj nagrudnik 1942). Kyrys sestával z dvojice lisovaných ocelových plátů a chránil trup i třísla před kulkami do ráže 9×19 mm. „Brnění“ přišlo vhod úderným oddílům v městských bojích včetně Stalingradu, ale pro nasazení v otevřené krajině se nehodilo.


Pokračování:
Od oceli po kevlar (2): Historie a současnost neprůstřelných vest


  • Zdroj textu

    Zbraně číslo 21

  • Zdroj fotografií

    By Photograph by Rama, Wikimedia Commons, Cc-by-sa-2.0-fr, CC BY-SA 2.0 fr, https://commons.wikimedia.org


Další články v sekci