Obrněný automobil BA-64 (1): Průzkumník jménem Bobik

Obrněné automobily bychom mohli definovat jako kolová vozidla opatřená dodatečně pancéřováním, nebo standardní automobilové podvozky s pancéřovou karoserií či korbou. Jejich první bojové nasazení ovšem prokázalo, že tato kategorie má zásadní problém v podobě průchodnosti v terénu. I běžný osobní automobil mimo komunikaci většinou brzy zapadne do měkčí půdy, sněhu nebo písku.

Důvodem je vysoké měrné zatížení na styčnou plochu pneumatik a terénu. Každopádně praxe jak první světové války, tak občanské války v Rusku potvrdila, že obrněné automobily jsou vhodné k průzkumu, kontrole a zajištění komunikací a rovněž jako účinný prostředek k ovládání rozptýleného vesnického obyvatelstva. Tímto směrem se rozvíjel i jejich další vývoj.

Sovětské obrněné automobily

Dělnicko-rolnická rudá armáda (RKKA) převzala postupně většinu výzbroje carské armády i intervenčních sil. Proto disponovala po ukončení války několika stovkami obrněných automobilů. První typy pocházely z dovozu, ale již v průběhu první světové války se do výzbroje dostalo několik typů domácí konstrukce. Obrněné automobily byly z technologického hlediska výrobně jednodušší než tanky.

Pokud existoval dostatek automobilních podvozků, dokázaly především petrohradské a uralské železárny vyrobit pancéřové plechy, sešroubovat či snýtovat z nich karoserii a do té pak umístit lafetaci výzbroje. Standardní vývoj sovětských obrněných automobilů byl zahájen až na přelomu dvacátých a třicátých let. Z lehkých typů se jednalo o D-12, FAI a BA-20.

Všechny se dočkaly nasazení v zimní válce proti Finsku, přičemž druhé dva jmenované typy bojovaly ještě v prvním období druhé světové války. Menší množství kořistních strojů používaly také finské a německé ozbrojené složky. Pokusy o moderněji řešený obrněný automobil se v SSSR objevily koncem třicátých let.

Třímístný prototyp LB-NATI se do značné míry podobal BA-64. Od něj pokračoval vývoj typem LB-62 NATI, jehož prototyp vyjel v lednu 1941. Vozidlo bylo velmi dobře tvarováno z hlediska balistické ochrany, přičemž výzbroj tvořil kulomet DT ráže 7,62 mm v čelním pancíři bojového prostoru a kulomet DŠK ráže 12, 7 mm v otočné věžičce. Připravovanou sériovou výrobu zastavilo vypuknutí války.

Po schodech ke Stalinovi

Vývoj dalšího obrněného automobilu začal až počátkem druhé světové války. V té době se konečně objevil první použitelný podvozek s náhonem na všechna čtyři kola vhodný pro lehký obrněný vůz. Jednalo se o šasi terénního automobilu GAZ-64, který se ve výzbroji RKKA nacházel od roku 1941. Nový GAZ měl plnit úkoly průzkumné, spojovací a logistické. Vozidlo vzhledově silně připomínalo americký Jeep MA.

Před jeho zavedením používala Rudá armáda pouze různé typy civilních osobních automobilů s náhonem na zadní kola, které rozhodně neodpovídaly požadavkům na vojenský terénní osobní či lehký nákladní vůz. Rozhodnutí o zahájení vývoje nového obrněného automobilu s označením GAZ-64B padlo 17. července 1941. Realizaci dostal na starost konstruktér V. A. Gračev a měl použít maximálně moderní řešení, která by nebyla pokračováním koncepce dosavadních zavedených sovětských typů.

Zejména šlo o tvar pancéřové korby, který konstruktéři evidentně převzali z LB-62. Gračev si navíc mohl prohlédnout ukořistěný německý SdKfz 251 testovaný od 23. srpna v Kubince a získat tak další cenné poznatky. Nový tvar umožňoval při standardním obstřelu zvýšit balistickou odolnost karoserie a přitom zachovat tloušťku pancéřových plechů do 15 mm. Karoserii s označením GAZ-125 vyvíjel tým B. T. Komarevského.

Současně vznikala i věžička o průměru 900 mm s lafetací pro kulomet DT. Transformaci podvozku automobilu GAZ-64 realizovala skupina vedená G. M. Vassrmanem pod označením GAZ-Ž. Prototyp vyjel v lednu 1942 s označením BA-64-125. Jako jeho hlavní problém se ukázalo zavěšení a odpérování kol šasi nesoucí podstatně těžší pancéřovou karoserii než původní automobil. Prototyp BA-64-125 byl společně s novým lehkým tankem T-70 předveden 3. března 1942 na dvoře Kremlu členům Státní komise obrany V. A. Molotovovi, N. A. Vozněsenskému a V. A. Malyševovi.

BA-64

• Hmotnost prázdná: 1 995 kg
• Hmotnost bojová: 2 360 kg
• Délka: 3 675 mm
• Šířka: 1 530 mm
• Výška: 1 850 mm
• Světlost: 236 mm
• Rozvor: 2 100 mm
• Rozchod předních kol: 1 293 mm
• Rozchod zadních kol: 1 245 mm
• Max. rychlost: 80 km/h
• Dojezd: 350 km
• Brod: 900 mm

Nemocný Stalin přihlížel za zasklenými dveřmi nad schodištěm vedoucím do budovy. Gračev sedící za řízením obrněného automobilu se rozhodl předvést, co jeho výrobek dokáže. Po jízdě na dvoře si to namířil ke schodišti a ke zděšení ochranky po něm vyjel až ke dveřím, za nimiž stál Stalin, kterého tento výkon na rozdíl od jeho strážců nadchl. Již 9. března došlo k rozhodnutí o realizaci posledních konstrukčních úprav a 14. března byl BA-64 zaveden dekretem do výzbroje Rudé armády.

Sériová výroba měla být realizována závodem GAZ v Gorkém. Zároveň se připravovala výroba pancéřových karoserií v závodě číslo 177 ve Vykši. Potřebné plechy dodával Kulebaský metalurgický závod číslo 178. Do konce května bylo vyrobeno prvních 50 BA-64. Od prototypů se na první pohled lišily absencí otvoru s pancéřovými žaluziemi v čelním pancíři a nižší věžičkou, která byla shora otevřená a vybavena dvojicí rámů s drátěnou sítí proti vhození ručních granátů.

Pokračování: Obrněný automobil BA-64 (2): Průzkumník jménem Bobik

Rámy se v případě nasedání velitele a pro střelbu vůči cílům ve vzduchu odklápěly na pantech do stran. Uvedené řešení se ukázalo jako zbytečné a od podzimu se již rámy nemontovaly. V roce 1944 se objevily úpravy realizované plukovními dílnami. Nejčastěji se jednalo o odstranění věžičky a stropu bojového prostoru. Vozidlo tak bylo odlehčeno, snížilo se jeho těžiště a dovnitř se vešel další voják. Fotografie zachycují dokonce snížení bočního pancíře na úroveň stropu krytu motorového prostoru. Taková vozidla sloužila jako štábní a jejich uživatelé je opatřovali skládací trubkovou konstrukcí s plachtou z ukořistěných německých terénních automobilů.