Letadlová loď Graf Zeppelin (1): Osudem stíhané plavidlo

Operace amerických, japonských a britských letadlových lodí za druhé světové války odsoudily bitevní lodě do role statistů. O nasazení nosičů letadel se pokusilo i Německo, avšak jediná postavená loď Graf Zeppelin nikdy nevyplula do boje
Letadlová loď Graf Zeppelin
Letadlová loď Graf Zeppelin

Trup německého nosiče po spuštění na vodu v prosinci 1938

Rozhodnutí, že Kriegsmarine bude disponovat letadlovými loďmi, padlo už roku 1935, a to i přesto, že námořní důstojníci neměli pro jejich nasazení vypracovanou žádnou doktrínu. Navíc mnozí – v čele s velitelem ponorkového loďstva Karlem Dönitzem – preferovali jiné typy plavidel. Německé námořnictvo toužilo vlastnit nosiče letadel a díky nim vyvážené loďstvo, které by dokázalo konkurovat Royal Navy. Kriegsmarine velkoadmirála Ericha Raedera měla být schopna zajišťovat německé zájmy i ve vzdálenějších vodách než pouze v Baltském a Severním moři. Výsledkem těchto snah se stal projekt dvojice letadlových lodí označovaných jako Flugzeugträger A a B (nosič letadel A a B).

Oficiální objednávku obdržely loděnice Deutsche Werke v Kielu v listopadu 1935. Kýl prvního plavidla zde byl položen 28. prosince 1936. Začala se tak psát podivná historie jediné německé letadlové lodě. Zástupci námořnictva pokřtili nosič jménem Graf Zeppelin na počest proslulého konstruktéra vzducholodí.

Technická inspirace křižníky

Původní plány počítaly s mimořádně štíhlou siluetou plavidla. Během stavby však došlo ke změnám, které vyústily v doplnění „boulí“ na boky trupu. Tato úprava jednak přispěla k lepší stabilitě na rozbouřeném moři a jednak prodloužila operační dosah, neboť nové prostory pojaly dalších 1 500 t paliva. Jak bylo u německých válečných lodí standardem, inženýři rozčlenili trup na 19 vodotěsných oddílů. Síla pancéřování se pohybovala od 100 mm u strojoven přes 60 mm u skladišť po 30 mm na přídi.

Na zádi pancíř dosahoval síly 80 mm, což mělo stačit k ochraně převodového ústrojí. Dovnitř trupu konstruktéři umístili ještě 20mm protitorpédovou obšívku. Horizontální pancéřování paluby, jež mělo čelit leteckým pumám, dosahovalo síly 20 mm. Výjimku představovala citlivá místa konstrukce – například výtahy – krytá 40mm pancířem. Pod hangáry uvnitř lodi se nacházela hlavní pancéřová paluba chráněná ocelí o síle 40–60 mm.

Pohon zajišťovalo 16 vysokotlakých kotlů, podobných těm, které používaly těžké křižníky třídy Admiral Hipper. Turbíny roztáčející čtveřici lodních šroubů měly poskytovat výkon 150 000 kW a udělit lodi rychlost až 35 uzlů. S maximální kapacitou nádrží 5 000 t topného oleje (před zmíněným rozšířením trupu) měl mít Graf Zeppelin akční rádius asi 15 400 km při průměrné rychlosti 19 uzlů. Válečný provoz křižníků ovšem posléze ukázal, že tyto odhady byly přehnaně optimistické.

Ocelová letová paluba s dřevěným obložením dosahovala délky 242 m (celá loď o 20,5 m více)a maximální šířky 30 m. Dvoupatrové hangáry byly v porovnání s ostatními nosiči z téže doby dlouhé a úzké, jejich boky navíc postrádaly pancéřování. Směrem ven od hangárů se nacházely dílny, sklady i ubikace posádky, díky čemuž se vnitřní uspořádání trupu podobalo britským letadlovým lodím. Celková plocha hangáru činila 5 450 m2, což nosiči umožňovalo převážet 42 letounů

Výtahy a katapulty

Loď disponovala trojicí elektricky ovládaných výtahů rozmístěných podél osy letové paluby. Vyznačovaly se osmiúhelníkovým tvarem a každý z nich unesl letoun do hmotnosti 5,5 t. Dvojici katapultů umístěných na předním konci letové paluby poháněl stlačený vzduch. Při délce 23 m dokázaly udělit stíhačce o hmotnosti 2 500 kg počáteční rychlost až 140 km/h a dvojnásobně těžkému bombardéru asi 130 km/h.

Každý katapult mohl teoreticky odstartovat 18 letounů tempem jeden stroj za půl minuty, než se vyčerpaly kapacity stlačeného vzduchu. Opětovné naplnění zásobníků trvalo asi 50 minut, nepříliš vhodné umístění vzduchových nádrží by jim navíc v bitvě poskytovalo jen minimální ochranu. Pro urychlení startu prvních letounů v případě nouze se počítalo s permanentním udržováním až osmi strojů v pohotovosti na hangárové palubě.


Dokončení: Letadlová loď Graf Zeppelin (2): Neslavný konec osudem stíhaného plavidla


Parní předehřívače zde měly nahřívat motory letadel na provozní teplotu. Přistání letadel umožňovala čtveřice záchytných lan doplněná o dvojici nouzových. Pro noční přistání se počítalo s osvětlením lan pomocí neonových světel. Loď dále disponovala bariérami o výšce čtyř metrů, které po vztyčení snižovaly rychlost větru nad letovou palubou. V ostrově na pravoboku se nacházel velitelský a navigační můstek, nechyběla ani trojice pátracích světlometů nebo stanoviště požárníků. Modernizační plány z roku 1942 navíc počítaly s instalací radarových antén.

Autor: 
Miroslav Mašek
Foto, ilustrace: 
Wikipedia
Zdroj: 
VOJSKA - Kriegsmarine
reklama