Legie na Rusi: Počátky československého vojska v carském Rusku (1)

Nasazení československé brigády jako celku na frontě nebylo ani zdaleka samozřejmostí. Legionáři museli před Zborovem urazit dlouhou cestu, na níž jim házeli klacky pod nohy především nedůvěřiví ruští důstojníci a úředníci

22.08.2017 - Richard Ehl



Na počátku první světové války žily v Rusku desetitisíce Čechů. Kromě starousedlíků, kteří zde hospodařili již dlouhá léta a měli ruské občanství, šlo také o velké množství rakousko-uherských státních občanů. Většinou se jednalo o osoby, které zastupovaly české firmy nebo pracovaly na vedoucích postech v ruských podnicích. Část z těchto zahraničních pracovníků sympatizovala s myšlenkou samostatného českého státu. Stovky mužů tak dobrovolně vstoupily do armády, která měla táhnout proti jejich původní vlasti.

Česká družina

Ruské úřady schválily plán na vybudování české dobrovolnické jednotky již v srpnu 1914. Ta se rychle naplnila rekruty, a tak měla k 13. září 1914 ve stavu 921 vojínů a poddůstojníků a 21 důstojníků, úředníků a lékařů, což ale byli většinou rodilí Rusové. Vznikla Česká družina, která složila vojenskou přísahu v Kyjevě na den sv. Václava 28. září 1914, tedy podle juliánského kalendáře, dle gregoriánského 11. října. Skládala se ze čtyř rot, ale s jejím samostatným nasazením se nepočítalo, což jasně naznačovala absence kulometů a pomocných služeb v jejím stavu.

Většinu mužstva tvořili Češi (asi 720 vojáků), Slováků sloužilo pouze 16, zbytek byli Rusové. První nasazení přišlo v polovině listopadu u Tarnova. Představitelé českých spolků v Rusku doufali, že se jednotku podaří propagandisticky využít, jakmile carská armáda pronikne na rakousko-uherské území. Až do průlomu ruské fronty u Gorlice v květnu 1915 byla tato možnost skutečně reálná. Po několikasetkilometrovém ústupu se však naděje na rychlý návrat domů rozplynuly a zůstala každodenní realita zákopové války. Generál Radko Dimitriev, pod jehož 3. armádu Čechoslováci spadali, však zvládl výborně odhadnout jejich potenciál.

Družiníci totiž měli vyšší vzdělání než průměrní ruští pěšáci. To jim společně s dobrou jazykovou výbavou (uměli i česky a německy) dávalo na bojišti větší iniciativu a umožňovalo lépe provádět rozvědnou činnost. Česká družina se tak specializovala na průzkum a rozvědku. Za tímto účelem byly jednotlivé půlroty, čety a půlčety přiděleny k ruským divizím a sborům. Čechoslováci prováděli výpady za nepřátelskou linii, získávali informace o rozložení a plánech nepřítele a přiváděli k výslechu zajatce. Svými úspěchy si velice rychle začali získávat uznání většiny svých ruských nadřízených.

Zároveň se však vystavovali velkému riziku. V případě zajetí nemohli ti z nich, kteří byli občany habsburské říše, očekávat žádnou milost. Jeden z rakousko-uherských armádních rozkazů dával na vědomí: „Výpověďmi zajatců bylo zjištěno, že v ruských vojscích jsou české oddíly, které se skládají ponejvíce z rakouských Čechů; jsou–li to rakousko–uherští občané, buďtež jako velezrádci ihned popraveni podle stanného práva.“ Jako první toto opatření postihlo Josefa Müllera a Antonína Grmelu, kteří byli oběšeni 12. prosince 1914.

Novodružiníci

Čechoslováci byli na frontě natolik úspěšní, že ruské úřady dovolily verbování nových mužů mezi rakousko-uherskými zajatci. Prvních 300 vojáků vstoupilo do České družiny již v prosinci 1914 a po krátkém výcviku putovali do zákopů. Od této chvíle se začali rozlišovat tzv. starodružiníci, což byli starousedlíci, a většinou měli velmi konzervativní názory, a novodružiníci, kteří se rekrutovali z válečných zajatců a zastupovali podstatně pestřejší názorové spektrum. Nábor však zatím nepřinášel žádné velké výsledky. V prvních letech války byla většina zajatců ráda, že již nemusí snášet útrapy života na frontě, těch, kteří chtěli bojovat za samostatný stát, nebylo mnoho.

Nové vojáky do svých řad se pokoušeli Čechoslováci získat dokonce i přímo při bojových misích. Nejenom letáky zanechanými v nepřátelských pozicích, ale také přímými rozhovory v zákopech nebo za frontovou linií. Netřeba dodávat, jak svrchovaně nebezpečné takové konání bylo. V případě, že narazili na Rakušana, Maďara nebo Němce, došlo okamžitě k boji. Kromě toho sloužili legionáři také jako ochrana štábů nebo při ústupu od Gorlice v zápolí, kde chytali prchající Rusy a vraceli je k jednotkám.

Dokončení: Legie na Rusi: Počátky československého vojska v carském Rusku (2)

Touto činností, kterou normálně vykonávala vojenská policie, si u řadových vojáků mnoho příznivců nezískali, ale u ruského důstojnického sboru legionářský kredit opět stoupl. Česká družina patřila mezi nejvíce vyznamenávané jednotky. Jen do ledna 1916 bylo víc jak 400 mužů vyznamenáno vysokým ruským vyznamenáním, Řádem svatého Jiří.


Další články v sekci