Korzárův konec

12.6.2014 – Vladimír Černý
O vánočních svátcích roku 1943 podnikli Němci pokus zaútočit na spojenecké konvoje v Arktidě. Přestože si německé velení od akce mnoho slibovalo, skončilo nasazení bitevní lodě Scharnhorst za podpory torpédoborců katastrofou

Koncem roku 1943 prožívaly hladinové síly německého válečného námořnictva těžkou krizi. Největší pýcha kriegsmarine, bitevní loď Bismarck, ležela už dva a půl roku na dně Atlantiku a její sesterské plavidlo Tirpitz bylo v září 1943 paralyzováno úspěšným útokem britských trpasličích ponorek. Ani ostatní velké lodě se nemohly pochlubit nějakými úspěchy a Hitler dával najevo značnou nespokojenost s výkony svých námořníků.

Vyřazení Tirpitze ze hry navíc Spojencům umožnilo obnovit po více než půlroční pauze pravidelné plavby konvojů do přístavů na severu Sovětského svazu, jelikož hlavní nepřátelská hrozba tak byla zažehnána. V průběhu listopadu a v první poloviny prosince 1943 byly z Liverpoolu do Archangelska vypraveny tři velké konvoje, které dorazily k cíli bez jakýchkoliv ztrát. S tím se ale pochopitelně Kriegsmarine nemohla smířit a její velitel admirál Karl Dönitz rozhodl zaútočit na Spojence většími silami. Když se 22. prosince nacisté od posádek svých průzkumných letounů a ponorek dozvěděli, že vyplul další konvoj označený JW-55B, vyhlásili pohotovost také na bitevní lodi Scharnhorst, která byla po vyřazení Tirpitze jejich nejmohutnějším akceschopným plavidlem.

Scharnhorst vyplouvá

Bitevní loď kotvící v norském Altafjordu už za sebou v té době měla pestrou kariéru a četné úspěchy. Scharnhorst byl spuštěn na vodu v říjnu 1936 a po vypuknutí války prožil svůj křest ohněm 23. listopadu 1939, kdy se podílel na zničení britského pomocného křižníku Rawalpindi. V dubnu 1940 se zúčastnil německé invaze do Norska a se svou sesterskou lodí Gneisenau potopi o dva měsíce později letadlovou loď Glorious. Pod velením admirála Günthera Lütjense pak Scharnhorst a Gneisenau 23. ledna 1941 vyrazily na dvouměsíční korzárskou plavbu Atlantikem, během níž zničily nebo zajaly celkem 22 britských obchodních lodí. Hvězdná hodina však přišla v únoru 1942, kdy se eskadře těžkých německých válečných lodí včetně Scharnhorstu podařilo proplout z Brestu kanálem La Manche až do Wilhelmshavenu Britům doslova před nosem.

Od března 1943 loď kotvila na základně v Altafjordu a její velitel kapitán Fritz Hintze toužil po velkém válečném úspěchu. Příležitost se mu naskytla poté, co Němci zjistili přítomnost konvoje JW-55B v severních vodách. Někteří důstojníci sice varovali před zapojením poslední německé těžké lodě v Norsku do riskantní operace a navrhovali poslat proti konvoji jen torpédoborce. Dönitz však na mínění svých podřízených nedbal a 25. prosince odpoledne vydal veliteli Kriegsmarine v severním Norsku kontradmirálu Erichu Beyovi rozkaz vyplout se Scharnhorstem a pěti torpédoborci 4. flotily na moře. V podvečer téhož dne pak bitevní loď zvedla kotvy a opustila bezpečí Altafjordu.

Riskantní operace

Úder proti spojeneckému konvoji byl od počátku velkým hazardem. Achillovou patou německého obra o výtlaku 31 850 tun totiž byla jeho poměrně slabá hlavní výzbroj, kterou tvořilo devět děl ráže 280 mm a 12 děl ráže 150 mm. Většina britských bitevních lodí ale disponovala těžkými kanóny ráže 356 mm, takže v přímém dělostřeleckém souboji by se Scharnhorst ocitl ve značné nevýhodě. Navíc panovalo velmi špatné počasí, moře bylo rozbouřené a silný vítr dosahoval místy rychlosti vichřice. Proto byly namístě obavy, co toto počasí udělá s nepříliš velkými torpédoborci.

Velení však na provedení operace s krycím názvem Východní fronta (Ostfront) důrazně trvalo. Pokud by byly povětrnostní podmínky stále natolik nepříznivé, měly se torpédoborce vrátit a Scharnhorst měl v útoku pokračoval sám. Němci počítali především s momentem překvapení a domnívali se, že bezpečné proplutí předcházejících konvojů ostražitost nepřítele ukolébalo. Ale právě v tom se velmi mýlili. Britové nehodlali ponechat nic náhodě a na moře se vydal sám velitel Domácího loďstva (Home Fleet), admirál Sir Bruce Fraser s bitevní lodí Duke of York. Její doprovod tvořil lehký křižník Jamaica a čtyři torpédoborce. Přímé krytí pak konvoji JW-55B poskytoval svaz viceadmirála Roberta L. Burnett a složený z těžkého křižníku Norfolk a lehkých křižníků Belfast a Sheffield.

V době německého útoku plul z Ruska do Británie zpět také konvoj RA -55A. Oba konvoje byly navíc chráněny celkem dvaceti torpédoborci a několika menšími válečnými plavidly. Scharnhorst tak riskoval boj se silnější bitevní lodí a čtyřmi křižníky, zatímco proti pěti německým torpédoborcům mohli Britové nasadit svých čtyřiadvacet. Díky kvalitní zpravodajské službě navíc byli o vyplutí nepřítele na moře včas informováni. Všechny výhody v nadcházejícím střetnutí tedy měli na své straně.

Boj začíná

Kontradmirál Bey o skutečné síle protivníka nic nevěděl a Scharnhorst směřoval přímo do pasti. Pěti torpédoborcům pod velením kapitána Rolfa Johannessona dal Bey rozkaz pátrat po konvoji, ale německé lodě musely plout přímo proti vysokým vlnám a jejich rychlost se tak snížila na pouhých 10 uzlů (1 uzel = 1,852 kilometru za hodinu). Není divu, že za takových okolností pátraly marně a konvoj nenašly. Admirál Fraser chtěl protivníka co nejvíc zdržet, takže nařídil odklon trasy obou konvojů severním směrem a dokonce je nechal tři hodiny plout opačným kurzem, aby se k nim Duke of York mohl přiblížit.

V ranních hodinách 26. prosince již měly britské křižníky nepřítele na radaru a v 9:21 zaznamenala hlídka na Sheffieldu první vizuální kontakt. Osm minut poté zahájil těžký křižník Norfolk svými 203mm děly palbu a bitva začala. Scharnhorst však zvýšil rychlost až na 30 uzlů a té se britské křižníky vzhledem k rozbouřenému moři nemohly vyrovnat, takže jim zakrátko zmizel z dohledu. Ještě předtím ale zasáhl Norfolk jednou z prvních salv přední radar německé bitevní lodi a vyřadil jej z provozu. O probíhajících událostech byl informován Fraser, který spěchal podpořit Burnett a tak rychle, jak jen to bylo možné. Bey však o nepřátelské bitevní lodi stále nic netušil, a proto nařídil obrátit kurz Scharnhorstu zpátky k severu, aby mohl dál pátrat po konvoji. Tím znovu přeťal kurz britských křižníků a ve 12:24 opět zaduněly výstřely. Scharnhorst obrátil po znovuobjevení nepřítele k jihu a zahájil palbu ze svých 280mm děl. Vážně zasažen byl Norfolk, kde německé granáty zabily sedm mužů, zničilyjednu dělovou věž a téměř všechny radary. Němci však o delší boj nestáli a Scharnhorst znovu využil své vyšší rychlosti k odpoutání. Nebylo to však nic platné. Burnett totiž sledoval jeho kurz na radaru a dobře přitom věděl, že německý korzár nevědomky pluje vstříc bitevní lodi Duke of York.

Poslední hodiny

Po dvojím střetnutí s britskými křižníky dospěl kontradmirál Bey k přesvědčení, že další pokračování operace by bylo příliš riskantní, a rozhodl se pro návrat do Altafjordu. Jenomže po třech hodinách plavby se dostal do blízkosti Fraserova svazu a v 16:17 jej zachytil ve vzdálenosti 22 mil radar na Duke of York. Když německý velitel zjistil přítomnost druhého britského bojového uskupení, pokusil se uniknout na sever, ale tam mu cestu přehradily Burnettovy křižníky. Scharnhorst se tak dostal do kleští a jeho jedinou nadějí byl nyní případný úspěch v přímém boji dříve, než bude sám příliš poškozen.

Bitevní loď Duke of York zahájila palbu a došlo ke vzájemnému souboji těžkých děl. Scharnhorst více než půldruhé hodiny zoufale kličkoval, neustále měnil kurz a snažil se setřást své pronásledovatele. Jeho snaha však byla marná a naopak inkasoval několik zásahů granáty ráže 356 mm, zatímco Britové žádné významnější škody neutrpěli. Fraser poté vyslal do útoku čtyři torpédoborce, které měly zpečetit protivníkův osud. Malá plavidla vzala loď do kleští, z jedné strany útočil Scorpion a Stord, z druhé pak Savage a Saumarez. Dohromady vypálila 12 torpéd, z nichž tři zasáhla svůj cíl. Těžce poškozený Scharnhorst už pak byl schopen plout rychlostí pouhých pěti uzlů a stal se bezmocným terčem pro britské dělostřelce. Duke of York a Jamaica pálily po dodělávajícím obrněnci vším, co bylo k dispozici, a jejich soustředěné úsilí měnilo někdejší pýchu kriegsmarine v hořící vrak. Během pouhých 28 minut dostal Scharnhorst deset zásahů těžkými granáty z britské bitevní lodi a svůj cíl nalezly také desítky projektilů z děl menších ráží na křižnících. Přes zuřící požáry se však stále držel na hladině, takže Fraser nařídil další torpédový útok. Nyní mířilo na cíl celkem 28 torpéd a asi 10 jich zasáhlo. Po mohutných explozích se loď v 19:45 nakonec potopila. Britové vylovili z moře pouze 36 členů posádky, ostatních 1 932 včetně kontradmirála Beye a kapitána Hintzeho zahynulo.

Bitva u Severního mysu znamenala poslední velké střetnutí mezi těžkými loděmi Německa a Británie v průběhu druhé světové války. Pro Němce pak byla jen dalším trpkým důkazem, že dny slávy Kriegsmarine jsou nenávratně pryč.

Foto, ilustrace: 
wikipedia, archiv autora
Zdroj: 
II. světová červenec–srpen 2012
reklama