Konec továrny na smrt: Jaký pohled se naskytl vojákům při osvobození Osvětimi?

Když 27. ledna 1945 vstoupili vojáci Rudé armády do areálu vyhlazovacího tábora v Osvětimi, naskytl se jim děsivý pohled. Pro zbývající vězně to však byl zázrak, protože jejich utrpení právě skončilo

27.01.2021 - Vladimír Černý



Obrovský komplex Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau) se rozkládal na ploše 40 km² a skládal se ze tří táborů Auschwitz I-III. Pod něj pak spadalo celkem 36 pobočných táborů. V květnu 1940 byli do Osvětimi transportováni první vězňové. Areál byl postupně rozšiřován a postupně se stal největším nacistickým vyhlazovacím táborem v Evropě. Pro nejméně jeden milion vězňů představovala Osvětim místo jejich smrti. Zdejší plynové komory se staly zhmotněním zla a zrůdnosti nacistického režimu. Zabíjeni zde byli Židé, Poláci, Romové, sovětští váleční zajatci i vězni z jiných zemí. V létě roku 1944 se k Osvětimi začaly přibližovat jednotky Rudé armády, které pronikly až na vzdálenost 200 km. Tehdy zde bylo uvězněno okolo 130 000 lidí.

Rudá armáda se blíží

Nacističtí pohlaváři si dobře uvědomovali, že v koncentračních táborech, jež padnou Spojencům do rukou, bude mnoho důkazů o páchaných zvěrstvech. Zejména se obávali přeživších vězňů, kteří by mohli poskytnout svědectví o tom, co zažili. Himmler proto nařídil kompletně vyklidit všechny objekty s tím, že „předání koncentračních táborů nepřichází v úvahu. Tábory je nutno evakuovat. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“ Rozkaz byl pak neprodleně uváděn do praxe.

Nacisté nejprve fyzicky zlikvidovali vězně podílející se na obsluze plynových komor a krematorií. Poté z Osvětimi postupně „evakuovali“ desítky tisíc lidí na otrockou práci ve zbrojovkách na území nacistického Německa.

Jelikož jednotky Rudé armády rychle postupovaly, připravovali se nacisté k vyklizení táborového komplexu, kde stále zůstávalo na 60 000 vězňů. V posledních týdnech roku 1944 bylo rozmontováno několik desítek dřevěných baráků vyhlazovacího tábora Auschwitz II Birkenau a nacisté také odváželi veškeré cennosti nakradené Židům deportovaným sem z celé Evropy.

Především však usilovali o zahlazení všech stop po svých zločinech. Dozorci pálili kartotéky se jmennými seznamy zplynovaných lidí. Dále měly být zničeny jámy, do nichž se sypal popel ze spálených pozůstatků těchto obětí. V Birkenau byly následně demontovány plynové komory a krematorium s výjimkou jednoho, které zatím zůstávalo stále v provozu.

Pochody smrti

Když už bylo jasné, že Rusové se zde objeví co nevidět, došlo v období od 17. do 21. ledna k vyhnání 56 000 vězňů z Osvětimi a jejích pobočných táborů. Někteří z nich byli odvezeni železničními transporty přes území Čech a Moravy, jiní museli jít desítky kilometrů pěšky. Exodus těchto ubožáků byl později nazván „pochody smrti“. Lidé se vlekli ve vězeňských hadrech cizí krajinou v zimním období, kdy teplota klesala až k minus 20 stupňům. Vězni ve vlacích na tom však nebyli o mnoho lépe. Takto svědkové popisovali transport jedoucí 24. ledna 1945 přes stanici Přelouč:

„Již před příjezdem hlásili strážníci trati, že z vlaku jsou vyhazovány mrtvoly. Když vlak přijel, spatřili jsme s hrůzou, že téměř u každého vagonu byly (…) narovnány mrtvoly oblečené jen v cárech hadrů. Kromě toho měl vlak na konci jeden otevřený vůz, kam byli mrtví vězni házeni. Stav živoucích byl žalostný; při 19stupňovém mrazu byli oblečeni většinou jen do rozedraných kalhot a kabátu, zpod kterého jen některým vykukovalo rozedrané a umouněné prádlo.“ Cílem těchto transportů byly koncentrační tábory nacházející se (zatím) daleko od fronty. Zejména šlo o Mauthausen, Buchenwald a další.

Strážní raději utekli

Po odsunu více než 50 000 lidí nacisté podminovali demontovaná krematoria a vyhodili je do vzduchu. V táboře už zůstávalo jenom okolo 9 000 vězňů, kteří byli natolik nemocní a vyčerpaní, že jejich zařazení do pochodů smrti nepřipadalo v úvahu. Nacisté je měli v úmyslu do jednoho zlikvidovat. Jenže fronta se rychle blížila a povražděno tak nakonec bylo „jen“ okolo sedmi stovek těchto ubožáků.

Většina příslušníků dozorčího personálu SS z Osvětimi utekla ve dnech 20. a 21. ledna 1945 a ti zbývající byli hodně nervózní z toho, co asi přinesou další dny. Vězni využili situace a začali si sami rozdělovat potraviny z osvětimských skladů, v čemž jim už nikdo nebránil. Někteří se na jídlo doslova vrhali a svou nedočkavost zaplatili životem, protože oslabený organismus nebyl schopen zvládnout náhlý přísun kalorií. Situace však využili i obyvatelé z okolí a začali sem houfně přijíždět rabovat zbytky cenností, které už Němci nestačili odvézt.

První vojáci 322. střelecké divize 60. armády 1. ukrajinského frontu se pak v areálu tábora Osvětim III objevili v odpoledních hodinách 27. ledna. Pohled, který se jim naskytl, byl neskutečný. Kameraman Alexandr Voroncov později vzpomínal, že v táborových barácích „leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. (…) Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy. Myslím, že taková zvěrstva si velení naší armády nepředstavovalo“.

Sověti osvobodili něco přes 7 600 vězňů, většinou Židů. Ti fyzicky zdatnější opustili tábor v následujících dnech. Většina však byla v natolik zbědovaném stavu, že museli zůstat ještě několik měsíců pod dohledem lékařů dvou sovětských polních nemocnic. Kromě dospělých se zde nacházely i děti určené k bestiálním nacistickým lékařským pokusům. Některých sirotků se ujali lidé z okolí. Velitelé tábora Rudolf Höss a Arthur Liebehenschel byli po válce společně s 22 bývalými dozorci odsouzeni polským soudem k smrti a popraveni. 


Další články v sekci