Japonské ponorky B1/I-15: Hrozba pro Američany v Pacifiku?

Japonci sice měli vyspělou podmořskou flotilu, ale dopustili se osudové chyby, když tyto čluny používali na ničení lodí válečných namísto obchodních

24.02.2017 - Lukáš Visingr



Na straně císařského Japonska hrála prim plavidla třídy B1 (alias I-15), jež se mohla s těmi americkými po technické stránce směle měřit. Jejich efektivitu však dramaticky snižovala chybná strategie. 

Skvělá torpéda

Japonské námořnictvo sázelo na koncepci flotilové ponorky a vzhledem k předpokládanému brzkému střetnutí s USA o vliv v Pacifiku rovněž požadovalo plavidla s dlouhým dosahem, jež by dokázala operovat přímo u amerických břehů. V polovině 30. let tak vznikl člun značený jako Typ B, kompromis mezi klasickou torpédovou oceánskou a obrovskou křižníkovou ponorkou, která byla co do hlavňové výzbroje mnohem lépe vybavena. Od druhé kategorie si vypůjčil prvek, který měli Japonci ve velké oblibě, a sice hangár a katapult pro pozorovací hydroplán.

Šlo o dvouplošník Jokosuka E14Y1 (ve spojeneckém kódu Glen), který značně vylepšoval průzkumné možnosti plavidla a v omezené míře mohl provádět i útoky lehkými bombami. Ponorky Typ B tak měly typický vzhled s válcovým hangárem vybíhajícím ze spodní části věže směrem dopředu a s mírně se zvedající přídí, na níž se nalézala dráha katapultu a skládací jeřáb pro manipulaci s letounkem. Z čistě konstrukčního hlediska šlo o povedené řešení, ovšem zůstává otázkou, zda letoun na palubě ponorky opravdu přinášel adekvátní prospěch.

Ponorky třídy B1/I-15

  • Posádka: 100 mužů
  • Výtlak na hladině: 2 590 t
  • Výtlak pod hladinou: 3 655 t
  • Celková délka: 108,6 m
  • Celková šířka: 9,3 m
  • Standardní ponor na hladině: 5,1 m
  • Výkon dieselových motorů: 9 245 kW
  • Výkon elektromotorů: 1 490 kW
  • Max. rychlost na hladině: 23,5 uzlu (43,5 km/h)
  • Max. rychlost pod hladinou: 8 uzlů (15 km/h)
  • Max.dosah pod hladinou: 185 km
  • Max. hloubka ponoření: 100 m
  • Střelecká výzbroj: 1× 140mm, 2× 25mm kanón
  • Torpédomety: 6× 533mm (všechny vpřed)

Pochybovali o tom i samotní Japonci, kteří v průběhu války z některých ponorek hangár demontovali a získaný prostor využili pro rozšíření hlavňové výzbroje. Ta na počátku zahrnovala jedno 140mm dělo proti hladinovým cílům a dva 25mm protiletadlové kanóny. Po odstranění hangáru se objevil druhý 140mm kanón.

Plavidla Typ B měla k dispozici i opravdu vynikající torpédo Typ 95, vlastně zmenšenou podobu nesmírně obávané zbraně Typ 93 (známé také jako „Dlouhé kopí“). S maximální rychlostí přes 50 uzlů (92,5 km/h) a dosahem až 12 km jednoznačně předstihovalo torpéda, kterými tehdy disponovalo US Navy. S vysokou kvalitou japonských torpéd však kontrastoval fakt, že jich ponorky obvykle dopravovaly jen menší počty. Konkrétně v případě plavidel Typ B čítala zásoba nejvýše 18 kusů.

Osudová chyba

Prvním představitelem člunu Typ B se stala ponorka I-15, podle níž se někdy označuje celá třída. Do výzbroje vstoupila v září 1940 a později následovalo dalších devatenáct kusů, souhrnně zvaných také Typ B1, jež vstupovaly do služby postupně až do jara roku 1943. V létě téhož roku převzalo loďstvo plavidlo I-40, první ze šesti zdokonalených ponorek Typ B2 (nebo též Typ B Mod 1). Ty se na pohled s předchozími dvěma desítkami člunů takřka shodovaly, byly však zhotovené z kvalitnější oceli.

Plavidla dále zdokonalené podoby Typ B3 (alias Typ B Mod 2) vznikla jen tři (z nich první zvané I-54 zahájilo službu v září 1944), protože námořnictvo preferovalo jiné třídy. Celkově se Typ B řadil k povedeným a relativně úspěšným ponorkám, které Američanům dokázaly zasadit citelné rány: kupříkladu I-19 v září 1942 potopila letadlovou loď Wasp. Zcela zvláštní kapitolu tvoří útoky těchto ponorek na americké území, jež zahrnovaly dělostřeleckou palbu na pobřežní objekty, a útoky hydroplánů E14Y1, které však Spojeným státům, pomineme-li psychologický efekt na civilní obyvatelstvo, nemohly příliš ublížit.

Právě útoky japonských ponorek na válečná plavidla US Navy a americkou pevninu demonstrují fatální omyl císařových stratégů, kteří soustředili nesporně veliký potenciál těchto člunů proti nesprávným cílům. Domnívali se, že je třeba nepříteli především poškozovat válečné námořnictvo a zasazovat mu údery přímo „doma“, aniž by si uvědomili, že Američané jsou v Pacifiku závislí na námořním zásobování.

TIP: Nejlepší ponorkoví kapitáni druhé světové války: Takakazuo Kinaši

Japonská doktrína ale pokládala zásobovací plavidla za podřadné cíle, takže japonské ponorky vesměs plnily úkoly, pro které se příliš nehodily. Pro jejich kariéru je tak příznačný i její závěr, neboť řadu z nich čekala konverze na nosiče sebevražedných torpéd Kaiten, jejichž nasazení asi nejlépe dokládalo zoufalou situaci japonského loďstva. Z celkově 29 vyrobených ponorek Typ B se japonské kapitulace dočkaly jenom dvě. 


Další články v sekci