Chemický arzenál nacistů: Armagedon, který se nekonal

Vypuknutí druhé světové války přineslo obavu z masivních útoků chemickými zbraněmi na frontě i v týlu. Nakonec je – kromě plynových komor – nepoužilo ani Německo. Proč k většímu bojovému nasazení chemických zbraní nedošlo?

15.05.2016 - redakce Válka REVUE



Zkušenosti z první světové války ukázaly, že se chemické zbraně mohou stát efektivním nástrojem k prolomení protivníkovy frontové linie. Zároveň se od dvacátých let v návaznosti na teorie italského generála Giulia Douheta, propagátora kobercového bombardování, rozvíjela koncepce masivních útoků leteckých svazů. Ty měly být vyzbrojenými chemickými pumami a rozsévat zkázu v nepřátelském týlu. Přes snahu omezit použití chemických zbraní mezinárodněprávními prostředky se všechny velmoci na chemickou válku připravovaly a udržovaly si obrovské chemické arzenály.

Smrtící objevy a zásoby

Německo nebylo výjimkou, přestože mu versailleská smlouva chemické zbraně zapovídala. Od roku 1934 budovalo složky chemického vojska. Nelenili ani němečtí vědci, kteří rozvíjeli nejen tradiční bojové látky první generace (yperit či chloracetofenon), ale vyvíjeli i nové prostředky.

V čele výzkumu stál tým expertů z koncernu IG Farben kolem Gerharda Schradera. V roce 1936 se mu podařilo objevit tabun, který původně vznikl jako prostředek proti hmyzu. Když vešly ve známost ničivé důsledky pro lidský organismus, mj. i kvůli poškození zdraví Schraderových asistentů, začala jej o rok později testovat armáda. Následovala hromadná výroba.

Rok 1939 přinesl objev další látky, která dnes budí obavy především v souvislosti s teroristickými arzenály – sarinu. A konečně v roce 1944 byla objevena nejúčinnější nervově paralytická látka – soman. Nejvíc zaráží, že německé podniky po celou válku chemické bojové látky produkovaly. Celkové množství se odhaduje na 78 000 tun, z toho 12 000 tun tabunu vyrobeného mezi lety 1942–1945.

Německu padla v důsledku počátečních vojenských úspěchů do rukou i ukořistěná chemická výzbroj Polska, Francie i dalších zemí. Chemické látky pak umísťovalo do leteckých pum i dělostřeleckých granátů a raket, odpalovaných zejména z raketometu Nebelwerfer.

Sarin a tabun? Blitzkrieg by jen zpomalily

Němci měli vypracovány plány na použití chemických zbraní, a dokonce se je snažili propagandisticky ospravedlnit. Již v době příprav na válečné střetnutí s Československem v roce 1938 vymýšleli argumenty, které představí mezinárodní veřejnosti v případě chemického útoku. Dokument Wehrmachtu zdůrazňoval, že se musí vše prezentovat tak, jako by se jednalo o odvetu za československý útok. Cynicky dodával, že se těžko prokáže, kdo chemické zbraně použil první.

Na začátku konfliktu, kdy se nacistům dařila taktika bleskové války, se ale nejevilo nutné chemické prostředky použít. Panovala navíc obava ze zasažení vlastních, rychle postupujících jednotek. Britská tajná služba měla závažné obavy z jejich nasazení z německé strany v případě invaze na britské ostrovy roku 1940. Obávala se toho samého, co Němci plánovali v Československu. Tedy že nacisté zinscenují incident, na základě kterého budou Britové obviněni z prvního použití a vzápětí přijde odveta. Ani k tomu však nakonec nedošlo.

Zcela liché se ukázaly obavy britských špiónů z toho, že Němci disponují plynem schopným zastavovat automobilové motory i jiná technická zařízení. Další fáze války, postup do SSSR, opětovně v německé armádě vyvolal diskuse o nasazení chemických zbraní, ať již proti obleženému Leningradu či k zastavení sovětského postupu po vítězství u Stalingradu. Ani zde však tyto úvahy nebyly převedeny do reality. S jednou výjimkou – v Adžimuškajských kamenolomech na Kerčském poloostrově roku 1942. Ve zdejším labyrintu chodeb se ukrylo několik tisíc civilistů a sovětských vojáků, kteří hodlali pokračovat v partyzánském boji. Podle sovětských zdrojů proti civilistům i vojákům Němci nasadili chemické zbraně. Ti však ve skutečnosti zřejmě použili dýmové granáty, i ty ale dokázaly zabít několik tisíc lidí včetně žen a dětí. 

Proč plyn nakonec nezabíjel?

O tom, proč nedošlo za druhé světové války k použití chemických zbraní (s výjimkou Japonců na čínské frontě), se vedou dodnes diskuse. Argument, že je Hitler nechtěl použít proto, že s nimi měl hrůznou zkušenost ze zákopů první světové války, zůstává sporný. Nacistický vůdce naopak výrobu otravných prostředků podporoval. Pravděpodobnější se zdá, že tam fungovala strategie odstrašování obdobně jako za studené války u jaderného arzenálu.

Spojenci dali několikrát najevo, že po jakémkoliv použití otravných látek z německé strany přijde tvrdá odveta. A nacisté si uvědomovali spojeneckou převahu ve strategickém bombardovacím letectvu. Sami se snažili tento náskok zvrátit úpravou „zbraní odplaty“ V-1 a V-2 na nosiče chemických hlavic, plán však nepřekročil projekční stadium. Němci vývoj bojových chemických prostředků v USA a Velké Británii přeceňovali a obávali se toho, že už také dospěl k látkám na úrovni tabunu a sarinu. Měli navíc i obavy z toho, jak ochrání vlastní vojáky před jejich účinky v případě použití. Ale ještě koncem války se údajně někteří nacističtí pohlaváři – zvláště ministr propagandy Joseph Goebbels – snažili burcovat k nasazení chemických zbraní do posledního zničujícího boje. Jenže marně.

Po konci války přední nacistické chemiky využili jak západní Spojenci, tak Sovětský svaz k rozvoji vlastních arzenálů. A jak skončily obrovské smrtící zásoby, které naštěstí nikdo nepoužil? Byly svrženy na dno Baltského a Severního moře v domněnce, že je tam postupně zanesou mořské usazeniny a že obaly, v nichž jsou uzavřeny, nezkorodují. Tisíce tun nacistické chemické výzbroje však po tomto nebezpečném „zakonzervování“ na mořské dno představují tikající ekologickou bombu…

  • Zdroj textu

    100+1 Speciál: Největší záhady dějin

  • Zdroj fotografií

    Shutterstock


Další články v sekci