Československá zvláštnost: pistole vz. 52

Známá „dvaapadesátka“, čili pistole vz. 52 působila ve výzbroji naší armády více než půl století a dosud patří mezi populární a účinné zbraně. Ne každý už ale ví, že její vývoj byl poznamenán mnoha problémy. Chybělo tak jen málo a tato zajímavá zbraň mohla skončit jako exponát v muzeu nepovedených kuriozit

V rezervních skladech Armády České republiky se patrně stále nachází malý počet exemplářů zbraně, jež byla více než třicet let standardní pistolí příslušníků našich ozbrojených sil. Pistole vz. 52, ačkoliv se nerodila snadno a má své nevýhody, si postupně získala respekt a oblibu a pořád se vyskytuje v rukou vojenských i civilních uživatelů. Díky svojí pozoruhodné průbojné schopnosti se nakonec stala jistým měřítkem, se kterým se srovnávají další pistole a které má i značný význam pro dodavatele neprůstřelných vest.

Problematické prototypy

Po skončení druhé světové války se očekávalo, že československá armáda bude nadále používat základní konstrukce pistolí z meziválečné éry, které budou ovšem přestavěny na jiné typy střeliva. V úvahu připadal buďto 9mm náboj Parabellum, jenž se velmi osvědčil za druhé světové války zejména v německých zbraních, nebo sovětský náboj 7,62×25 mm, označovaný také jako Tokarev a zavedený v mnoha sovětských pistolích a samopalech. Zpočátku zvítězilo první pojetí a v České zbrojovce v Brně začal vývoj nových pistolí kalibru 9 mm. Tak vznikla trojice prototypů s označením ČZ 471, ČZ 481 a ČZ 482. První dvě zbraně měly hlaveň, která vykonávala svislý kývavý pohyb, a uzamčení závěru ve stylu některých předválečných pistolí.

Největší zájem ale vzbudil prototyp ČZ 482, který v roce 1948 představili bratři Jan a Jaroslav Kratochvílové, s nimiž spolupracoval Jiří Čermák. Pro uzamykání závěru použili princip, jenž se podobal známému německému kulometu MG 42, u pistolí však představoval naprostý unikát. Mezi jeho výhody patřila eliminace pohybu hlavně ve svislé rovině, od čehož si tvůrci slibovali zlepšení přesnosti střelby. Zástupce vojenské správy nová konstrukce zaujala natolik, že nařídili pokračovat již pouze s ní. Vydali také pokyny k určitým změnám, po nichž se pistole počátkem roku 1950 vyvinula do podoby ČZ 491. Všechno směřovalo k její sériové výrobě, ale přípravy byly v květnu 1950 zastaveny, jelikož směrnice nařídila, aby byly pistole československé armády stavěny na sovětský 7,62mm náboj Tokarev. Česká zbrojovka posléze reagovala rekonstrukcí ČZ 491 na toto střelivo, ale zkoušky vzorků, které proběhly na začátku roku 1951, nedopadly příliš dobře. Pistole se ukázaly jako složité, nepřesné a nespolehlivé. Na podzim se podrobily testům zrekonstruované pistole označené ČZ 513, avšak ani ty vojáky zrovna nepotěšily. Ve spisech se objevila hodnocení jako „konstrukční monstrum“ a „rarita do muzea kuriozit“. Zdálo se, že ČSR začne licenčně vyrábět sovětské pistole Tokarev, ale Česká zbrojovka pistoli takřka „na poslední chvíli“ zachránila.

Originální mechanismus

Na počátku roku 1952 byly předány ke zkouškám další vzorové exempláře, které již vyhověly (ačkoli z hlediska spolehlivosti stále zaostávaly za sovětskou zbraní), a tak bylo doporučeno zbraň zařadit do výzbroje. Oficiálně k tomu došlo 17. května 1952, kdy výnos ministra obrany oznámil, že se zavádí 7,62mm pistole vz. 52. Následoval ovšem pokyn, aby se ihned zahájily i práce na nové a lepší zbrani. V České zbrojovce a Vojenském technickém ústavu v Praze byly mezitím prováděny další drobné změny, které pistoli výrazně zlepšily po všech stránkách, což znamenalo, že sériově vyráběné zbraně již náročným požadavkům vyhověly, ačkoli se stále poukazovalo na zbytečnou složitost zbraně. Faktem opravdu je, že pistole vz. 52 je z hlediska konstrukce náročnější než většina armádních pistolí, což je právě důsledkem onoho zvláštního způsobu uzamykání závěru. Jeho hlavní prvky představují dva svislé válečky, které se nalézají pod nábojovou komorou. Při pohybu závěru do přední polohy jsou vytlačeny do stran, což má za následek uzamčení závěru, resp. jeho propojení s hlavní. Po výstřelu vykoná hlaveň zbraně spojená se závěrem krátký zákluz, čímž se válečky dostanou mimo svou „zamknutou“ polohu, takže dojde k odemčení závěru. Odemčený závěr pokračuje v pohybu dozadu, zajistí vyhození prázdné nábojnice a napnutí bicího ústrojí. Potom se vratná pružina postará o opětovný pohyb závěru vpřed, do komory je zasunut další náboj a oba válečky opět uzamykají závěr. Díky této konstrukci se hlaveň nepohybuje ve svislé ose, což pochopitelně představuje výhodu, přestože to přináší i potíže, např. nižší životnost závěru v místě oněch válečků.

Parametry pistole vz. 52
Ráže  7,62×25 mm Tokarev
Kapacita zásobníku 8 nábojů
Délka 211 mm
Délka hlavně 120 mm
Hmotnost prázdné zbraně 0,95 kg
Hmotnost nabité zbraně 1,04 kg
Úsťová rychlost 480 m/s
Efektivní dostřel 50 m
Max. dostřel 1 800 m

Pokud jde o další prvky konstrukce, zbraň je opatřena manuální pojistkou, která se stará i o vypouštění kohoutku; to se provádí pootočením křidélka pojistky do příslušné polohy. Klasická pevná mířidla jsou určena pro palbu na vzdálenosti do 50 m. Zásobník pojme osm nábojů. Ve zbrojovce ve Strakonicích probíhala v letech 1952–1954 sériová výroba, která dodala přes 200 000 exemplářů. O opravy se staral Vojenský opravárenský závod ve slovenské Moldavě nad Bodvou. Tam navíc probíhala změna povrchové úpravy z původního fosfátování na nové černění. Kusy, jež těmito změnami prošly, rozpoznáme i podle vyražené značky VOZ.

Ve službě a po ní

Naprostá většina vyrobených pistolí sloužila v Československé lidové armádě, kam byl každý exemplář dodán jako součást soupravy, jež kromě samotné zbraně obsahovala i jeden rezervní zásobník, vytěrák a závěsnou šňůru, to vše v opaskovém pouzdru, zpočátku plátěném a později koženém. Vedle standardní verze pistole byl zhotoven též malý počet cvičných zbraní, které měly zúžené ústí hlavně a sloužily jenom pro cvičnou munici, a navíc zbraně pro střelbu krátkou municí ráže .22 z excentricky uložené hlavně.

Po roce 1989 se začala na komerční trh dodávat zbraň jménem Pi-52, která je vybavena výměnnou hlavní ke střelbě náboji ráže 9 mm Parabellum. Výrobce tak reagoval na velikou oblibu pistolí mezi civilními zájemci, s čímž byl ovšem spojen jeden zásadní problém. Pro vz. 52 totiž existuje fakticky pouze jeden standardní typ „ostré“ munice, a sice vojenský náboj s ocelovým jádrem, který zákon zakazuje. Pistole si díky němu získala smutnou přezdívku „zabiják policajtů“, protože výkonné střelivo této ráže probije většinu běžných neprůstřelných vest a má na svědomí téměř všechny životy českých policistů zastřelených ve službě.

Není známo, že by pistoli vz. 52 zavedla jako svou standardní zbraň nějaká jiná armáda na světě, ale oblíbily si ji některé nestátní ozbrojené skupiny, mj. italská teroristická organizace Rudé brigády, samozřejmě právě kvůli její vysoké průbojné schopnosti. Dokonce se objevily exempláře, jež byly přestavěny na jakési miniaturní samopaly, protože po demontáži přerušovače a dalších menších úpravách lze docílit toho, aby zbraň střílela dávkou. Mezi vojáky byla pistole vcelku oblíbená, ačkoliv někteří si stěžovali na poměrně velkou hmotnost; faktem však je, že kdo zvládne střelbu z „dvaapadesátky“, ten poté zvládá naprostou většinu lehčích zbraní. Od roku 1982 začaly tuto pistoli v naší armádě střídat pistole vz. 82 a 83 (ráže 9 mm Makarov, resp. 7,65 mm Browning) a následně i různé varianty legendární zbraně CZ 75, ale pistole vz. 52 nadále představuje velice respektovanou zbraň, jež demonstruje vynalézavost naší konstrukční školy.

reklama
reklama