Naděžda Andrejevna Durova: Carova statečná kavaleristka

Historie zná nemálo příběhů žen, které se oblékaly za muže, aby mohly sloužit v armádě. První známou vojákyní v moderních ruských dějinách byla Naděžda Durova, jež sloužila za napoleonských válek u kavalerie

13.04.2017 - Alena Vitáková



Ve svých pamětech Naděžda Durova napsala, že armádní život jí dává velkou svobodu a že má pramalé nadání pro tradiční ženskou roli. Značný podíl na jejím „mužském zaměření“ měl jistě i komplikovaný vztah s matkou.

Místo panenek šavle

Naděžda byla dcerou ruského majora Durova a narodila se roku 1783 ve vojenském táboře v Kyjevě. Otec ji v útlém věku svěřil do péče vojáků krátce poté, co ji málem zabila právě její násilnická matka, která ji vyhodila z jedoucího kočáru. Děvčátko tak vyrůstalo v armádním prostředí mezi carovými vojáky, od kterých se učilo nejen povelům, ale seznamovalo se i se zbraněmi.

Jeho oblíbenými hračkami byly údajně nenabité střelné zbraně a šavle. Naděždina nadání pro službu u jezdectva si všimla její rodina, když se dívce podařilo k údivu všech zkrotit hřebce, kterého všichni považovali za extrémně divokého a nepoddajného. Jelikož však do armády vstoupit nemohla, provdala se v roce 1801 za soudce V. S. Černova ze Sarapulu a o dva roky později porodila syna. Očividně však v manželství příliš šťastná nebyla; ani ve svých pamětech se o svém muži vůbec nezmiňuje. Stále ji to velmi táhlo k vojenskému prostředí.

Statečná amazonka

V roce 1807, když jí bylo 24 let, se převlékla za muže, opustila synka a se svým koněm Alkidem se přihlásila do polského hulánského pluku pod jménem Alexander Sokolov. Poprvé se do bitevní vřavy dostala v témže roce během takzvané války čtvrté koalice mezi Ruskem, Anglií a Pruskem na jedné a Napoleonovou Francií na druhé straně. Ve dvou bitvách se jí podařilo zachránit životy dvou spolubojovníků. Jednomu dala první pomoc pod těžkou palbou a na koni jej vyvezla z boje. Druhým zachráněným byl zraněný důstojník, kterého navíc bez koně ohrožovali francouzští dragouni.

Naděžda Durova mu bez přemýšlení dala svého koně, aby mohl odjet do týlu. Během této takzvané pruské kampaně také napsala dopis rodině, ve kterém vysvětlila důvody svého zmizení. Díky tomu začaly kolovat zvěsti o statečné a srdnaté amazonce, které se donesly až k carovi Alexandru I., jenž se o tuto fámu začal velmi zajímat.

Když se mu Naděždu podařilo vypátrat, pozval ji na audienci do svého paláce v Sankt Petěrburgu. Na cara udělala Naděžda velký dojem, a proto byla dekorována Křížem sv. Jiří a následně ji monarcha povýšil do hodnosti poručíka. Car jí rovněž udělil nové čestné příjmení „Alexandrov“, jež vycházelo z jeho jména.

Zraněna u Borodina

Její mladický vzhled jí však mařil jakékoli naděje na povýšení, jelikož tehdy muži museli mít pořádný knír. Naděžda stále vypadala mladě a jednou se do ní dokonce zamilovala dcera jednoho plukovníka. Byla proto přeřazena od Mariupolského husarského pluku k Litevské hulánské jednotce, aby své „nápadnici“ unikla.

Opět se dostala do boje za Napoleonova tažení do Ruska v roce 1812, kde bojovala v bitvě o Smolensk a v bitvě u Borodina. Tam jí také kanónová koule poranila nohu, ale ona přesto setrvala na svém místě do té doby, dokud jí velitel nenařídil ošetření a rekonvalescenci v týlu. Z armády byla propuštěna v roce 1816 v hodnosti kapitána. Později se setkala s literátem Alexandrem Puškinem, který ji přiměl k tomu, aby sepsala své paměti. Durova jej poslechla a v roce 1836 vydala memoáry pod názvem Kavalerist-děvica. Ani odchod z armády pro ni neznamenal impuls k návratu k ženským rolím a odívání – až do konce svého života nosila mužské šaty.

  • Zdroj textu

    Válka REVUE prosinec 2015

  • Zdroj fotografií

    Wikipedia


Další články v sekci